Balet
Duben 2023
Pro scénu Státní opery připravujeme romantický balet La Sylphide
Balet Národního divadla uvádí na scénu Státní opery jedno z nejoblíbenějších romantických děl – La Sylphide. Nadčasový příběh o lesní víle a zamilovaném mladíkovi stále oslovuje diváky po celém světě. Proč nám někdy realita připadá šedivá, kdo jsou sylfidy a jaká je nejhlubší touha naší duše?
Když se James připravuje na svatbu s Effie, stane se něco, co mu navždycky změní život. Zdá se mu sen… Nebo je to realita? Přichází éterické stvoření, nádherná víla, o které venkovský mladík vždycky snil. Okřídlená Sylphide ho okouzlí svou nadpozemskou krásou a křehkým půvabem a James ztratí hlavu. Je mu jasné, že už nikdy nic nebude jako dřív. Pro snoubenku Effie najednou nemá oči, připadá mu obyčejná, jeho starý svět se zhroutil, ztratil barvu. James je zmatený, neklidný, rozpolcený. Zmítá se mezi spalující touhou a stísňujícím pocitem, že by měl žít „normálně“ a oženit se. Tragické vyústění osudového rozporu se zdá nevyhnutelné…
Jeden z nejstarších romantických baletů La Sylphide měl premiéru v roce 1832 v Pařížské opeře v choreografii Filippa Taglioniho. Hlavní postavu nedostižné sylfidy tehdy úspěšně ztvárnila choreografova talentovaná dcera Marie, díky níž se diváci do divadla jen hrnuli a nenechali místečko volné. Ital Taglioni záhy inspiroval dánského tvůrce Augusta Bournonvilla, jenž svou verzi La Sylphide uvedl v Kodani o čtyři roky později. Role rozervaného Jamese se s chutí ujal sám, půvabnou Sylphide přenechal nezapomenutelné Lucile Grahn. Královský dánský balet díky Bournonvillově inscenaci ožil a La Sylphide se stala jedním z nejoblíbenějších a nejuznávanějších romantických titulů vůbec.
Bournonvillův pohybový slovník, který je charakteristický půvabem, harmonií a lehkostí, byl od začátku nezaměnitelný a do dnešních dnů udává tón dánské taneční škole. V průběhu let si našel cestu do výuky klasického tance a oslovil řadu významných umělců. Jedním z nich je i dánský choreograf Johan Kobborg, jehož verze La Sylphide z roku 2005 bude mít premiéru v pražské Státní opeře 11. května. Kobborg o tomto klasickém klenotu říká:
Balet La Sylphide pořád žije a příliš se nezměnil, protože podstata příběhu je nadčasová. Možná je to pohádka o snové krásce s křídly, o čarodějnici a o muži, který se nemůže rozhodnout mezi dvěma ženami, a možná také o hlubší podstatě lidské existence, v jejímž rámci se musíme neustále rozhodovat. Snažíme se vybrat si, co je pro nás nejlepší, protože toužíme být šťastní.
Kobborg tančil v mnoha Bournonvillových baletech a jeho typický rukopis se mu dostal pod kůži. Dnes je v následování a rozvíjení Bournonvillova stylu považován za jednoho z největších odborníků. V roli Jamese se navíc proslavil a v Královském dánském baletu získal díky bravurní interpretaci této role post prvního sólisty. Rozpolceného mladíka i půvabnou vílu tedy dobře znal a nebylo překvapením, že se nakonec rozhodl vytvořit vlastní choreografii tohoto příběhu. Jeho verze jednoznačně uspěla, uvedlo ji už mnoho známých scén, například Královský balet v Londýně, Velký balet v Moskvě, Curyšský balet, National Ballet of Canada nebo nově na konci března floridský Sarasota Ballet.
Když se Johana Kobborga před lety ptali, jestli si myslí, že umělci bývají šílení – a jestli si šílený připadá někdy i on sám, s úsměvem odpověděl, že bezpochyby ano a že takové označení považuje za kompliment. Mladý hrdina James se možná sám sebe ptá na totéž: Neztratil jsem zdravý rozum? Nepolapitelná Sylphide mu stále uniká a on je jejím andělským zjevem čím dál víc posedlý. Nemůže bez ní žít, omámila ho, ale zdá se, že ji nevidí nikdo jiný než on…
Mladík opouští bezpečný přístav své vesnice a plánovaného sňatku a utíká za vílou do lesa, skutečného či symbolického. A tady uprostřed temnoty a chaosu nachází světlo – na pár chvil zažívá pocit absolutního naplnění. Kdo je vlastně Sylphide? Výplod jeho fantazie? Nebo snad ženská část jeho mužské duše, archetypální anima, k níž dosud nenašel vztah? Johan Kobborg nechává důležité odpovědi na divácích.
Snažím se jít proti zažitému zvyku, že autor má lidem říkat, co si mají myslet a na co se mají soustředit. Kamera ve filmu určuje, jestli se máte dívat vpravo, nebo vlevo. Ale živé divadlo vám dává svobodu, a to je úžasné.
Sdílet na sociálních sítích
