Pohádkové archetypy v novém hávu: Příběh Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka

Lidové pohádky pracují se svými předobrazy obvykle fragmentárně, ve formě odlesků, odrazů či matné vzpomínky na kdysi ucelené myšlenkové stavby a představy nejen o lidech a stavu společnosti, ale velmi často i o vzniku a smyslu světa, jeho řádu (nikoli pouze lidském), porušení tohoto řádu a opětném nastolení harmonie, šťastného konce. To platí i pro zmíněnou pohádku, kterou známe od Boženy Němcové, i její nejnovější adaptaci autorů Štěpána Benyovszkého a Viktora Konvalinky.

Pozastavme se na okamžik u zmíněných základních archetypů. Především tu máme tři vládce živlů – Slunce, Měsíce a Větru. Oč vlastně jde? O nadčasové, ze starověké filozofie známé symboly tří základních elementů: ohně, vody a vzduchu. Obrazy však nelze chápat doslovně, snaží se pouze srozumitelným jazykem přiblížit rozdílné stavy jediné pralátky, z níž vše vychází a do níž se vše vrací. Na ně se váže vše ostatní – počínaje světem hmotným přes věci našimi smysly přímo nevnímatelné až po lidskou psychiku. Tak u Slunce můžeme mluvit o principu v evropské tradici mužském, aktivním, ohnivém, u Luny o principu vodním, ženském a pasivním, u vzduchu o androgynním sjednocení protikladů, nositeli spojovacího článku dvou předchozích.

V úpravě, kterou nám tvůrci předkládají, jsou pochopitelně dobové i autorské posuny: především v aktivní roli ženského, nikoli mužského elementu, v proměně čarodějnice v černokněžníka Triglava (původně staroslovanské božstvo) a tak dále. Vidíme však, že základní „pohádkové“ značení zůstává i ve svých proměnách nedotčeno a nese dále své skryté poslání, které patří k základním hodnotám každé lidské kultury: trvání ve víru proměn a proměny v náruči trvání. A ještě jeden rys pohádky, svůdný a působivý: humor. Ten patří k našim archetypům stejně neodmyslitelně a bytostně. Bez jeho odlehčující role a osvěživé radosti bychom se jen neradi obešli.