Písně z Gurre: Monumentální zpěv o lásce, smrti, prokletí i vykoupení

Dne 9. června roku 1921 se v Novém německém divadle, dnešní Státní opeře, udála historická událost. Tehdejší šéf opery Alexander Zemlinsky zde v české premiéře provedl fascinující kantátu Arnolda Schönberga Písně z Gurre. 20. června se sem toto dílo, jehož živé provedení má člověk mnohdy možnost slyšet jedinkrát za život, po více než sto letech vrátí. A bude to obrovský zážitek.

Dramatická báseň Gurresange vyšla poprvé v roce 1868 jako součást novely Kvetoucí kaktus od jednadvacetiletého dánského básníka Jense Petera Jacobsena. Básník v novele popisuje setkání pěti přátel, kteří se sešli na oslavě rozkvětu vzácného kaktusu, jež se koná jednou za devět let, a aby si ukrátili dlouhý večer, recituje každý z nich báseň nebo vypráví příběh. Vrcholnou recitací jsou Gurresange: příběh o vášni, žárlivosti, tragické smrti, odsouzení, nekonečném hledání lásky, a nakonec vzkříšení lidského ducha prostřednictvím léčivých sil přírody. Jacobsenovi se stala předlohou dánská sága o králi Waldemarovi a jeho lásce k Tove Lille (Malé Tove), kterou zavraždí žárlivá královna Helwiga. Středověká legenda začala být spojována především s králem Waldemarem IV., který zemřel na hradě Gurre v roce 1375. Německy vyšla báseň v překladu Roberta Franze Arnolda v roce 1899, čtrnáct let po Jacobsenově smrti (zemřel v pouhých 38 letech na tuberkulózu), a šestadvacetiletého Schönberga, který byl v té době velmi ovlivněn poezií Richarda Dehmela a Maurice Maeterlincka, okamžitě uchvátila.

Partitura Písní z Gurre obklopená předměty vyrobenými Arnoldem Schönbergem, mj. originálními krabičkami z odpadového papíru lepeného do vrstev. Jedna z nich má tvar houslí. © Arnold Schönberg Center – Wien

Arnold Schönberg pracoval na Písních z Gurre neuvěřitelných jedenáct let od jarních měsíců roku 1900 do listopadu 1911. Obří kantáta původně koncipovaná jako písňový cyklus byla prakticky celá dokončena v roce 1901, v hrubých náčrtech zůstal pouze závěrečný sbor. V letech 1901 až 1903 se Schönberg věnoval orchestraci, pak ale nechal kompozici celých sedm let odpočívat. Důvodů bylo více, mimo jiné tlak na výdělek. Po uzavření sňatku s Mathildou Zemlinskou odešel čerstvě sezdaný pár v roce 1901 do Berlína, kde ve stejném roce zahájil Schönberg na přímluvu Richarda Strausse své první pedagogické působení na Sternově konzervatoři a na čas hudebně vedl první německý kabaret Überbrettl, pro který mimo jiné zkomponoval mnoho kabaretních songů. Po večerech pak – kvůli vylepšení rodinného rozpočtu – instrumentoval operety jiných autorů. Dalším problémem byla zjevná nereálnost provedení díla takového rozsahu a svou úlohu sehrála rovněž změna stylu a výrazu, k níž postupem času docházelo v Schönbergově vlastní tvorbě. Od postromantického charakteru Písní z Gurre se výrazově posunul k expresionismu, jenž akcentoval tvůrcův autentický, vnějšími pravidly a konvencemi netlumený výraz a zájem o témata obsahově do té doby opomíjená, nebo dokonce tabuizovaná. Svůj příklon k expresionismu vyjádřil i nehudebně, když na pozvání svého přítele malíře Vasilije Kandinského vystavil v roce 1911 několik svých maleb na první výstavě expresionistické umělecké skupiny Modrý jezdec (Der Blaue Reiter) v Mnichově. V roce 1908 také poznamenala Schönbergův život milostná aféra jeho ženy Mathildy s pětadvacetiletým malířem Richardem Gerstlem, kterou ukončila až Gerstlova sebevražda. Všechny tyto okolnosti vzbuzují otázky, zda se chtěl Schönberg k Písním z Gurre vůbec ještě někdy vrátit, v každém případě úspěch provedení první části v klavírní úpravě v roce 1910 skladatele přiměl, aby dílo v roce 1911 dokončil. Dokonce na ně myslel i ve své první závěti z 30. ledna 1911, kdy v případě smrti svěřil dokončení skladby Alexandru Zemlinskému nebo Antonu Webernovi.

Fotografie z roku 1921 z Nového německého divadla ze zkoušky na Písně z Gurre s připsaným textem Alexandra Zemlinského adresovaného Arnoldu Schönbergovi: „Milý příteli, včera a dnes jsme hráli tvé Písně z Gurre. Vím, že bys byl obzvlášť potěšen – bylo to zvláště dobré provedení. Celý orchestr, sbory, sólisté i dirigent projevili velké nadšení, úspěch byl obrovský. A ty ses zatím koupal v Mattsee a jezdil na pramici! Pochopitelně na tebe máme všichni vztek. A hlavně já. Právě u tohoto díla – a za mého řízení – jsi měl být přítomen. To dílo nám oběma připomíná hezké chvíle, které navždy upevnily naše přátelství a nakonec i příbuzenství. A Ty jsi nepřijel. Takže teď sedíme bez Tebe pohromadě u bowle s jahodami a myslíme na Tebe s láskou a nadšením za Tvé Písně z Gurre. Tvůj starý Alex.“ Foto: ateliér Schlosser & Wenisch © Arnold Schönberg Center – Wien

Poprvé byly Písně z Gurre uvedeny 23. února 1913 ve vídeňském Musikvereinu pod taktovkou Franze Schrekera a byl to obrovský úspěch. „Světová premiéra Schönbergových Písní z Gurre se stala téměř bezprecedentním triumfem, který v historii koncertní síně nebude mít pravděpodobně v nejbližší době obdoby,“ psal Neues Wiener Journal. U publika měly mnohem větší úspěch než Schönbergovy expresionistické, atonální experimenty, na což skladatel se značnou dávkou hořkosti reagoval tím, že během ovací po premiéře kantáty zůstal na pódiu obrácen zády k publiku a poklonil se pouze účinkujícím.

Schönberg využívá v Písních z Gurre kolosální zvukový aparát: pět sólistů, recitátora, mužský sbor, smíšený sbor a velký orchestr, který tvoří 25 dřevěných dechových nástrojů, 25 žesťových nástrojů, čtyři harfy, celesta, 16 různých bicích nástrojů (včetně železných řetězů) a k tomu velmi početná smyčcová sekce. Hudebně jde o do posledního detailu propracované dílo. Schönbergův žák a kolega Alban Berg ve svém komentáři k Písním z Gurre uvádí asi 35 hlavních motivů, které zobrazují nejen hlavní postavy, ale také aspekty přírody (západ a východ slunce, cválající koně aj.) a různé citové stavy (touhu, Jupiterovu lásku, strach sedláka, truchlení pro Tove aj.). Zajímavostí je, že v jedné z částí použil Schönberg vůbec poprvé techniku Sprechgesangu, intonované mluvy, kterou v roce 1912 naplno využil ve skladbě Pierrot lunaire. „Písně z Gurre pro mne ztělesňují jednu z nejúžasnějších kompozic hudební historie, absolutní završení celého dlouhého vývoje tonální hudby,“ říká o tomto díle dirigent Petr Popelka, který bude řídit pražské provedení. V něm se v sólových partech představí české i zahraniční pěvecké hvězdy, mimo jiné pravidelný host Vídeňské a Bavorské státní opery Michael Weinius, držitel Ceny Grammy Dietrich Henschel, německá sopranistka Susanne Bernhard, finalista Mezinárodní pěvecké soutěže Hanse Gabora Belvedere Yngve Søberg nebo česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Své síly v něm spojí Symfonický orchestr Českého rozhlasu s Norským rozhlasovým orchestrem a Český filharmonický sbor Brno se Slovenským filharmonickým sborem z Bratislavy.

Společný portrét Alexandra Zemlinského a Arnolda Schönberga z Prahy z roku 1917 Foto: ateliér Schlosser & Wenisch © Arnold Schönberg Center – Wien

Arnold Schönberg nám v Písních z Gurre zanechal jednu z nejkrásnějších partitur, které kdy dala světu hudba 20. století. Sami se o tom můžete přesvědčit v úterý 20. června od 19 hodin ve Státní opeře.

Projekt je součástí oslav 100 let Českého rozhlasu a vznikl v koprodukci Opery Národního divadla a Státní opery, cyklu Musica non grata, Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Norského rozhlasového orchestru.

ZÁVĚREČNÝ SBOR PÍSNÍ Z GURRE

„Doufám, že do mé hudby vstoupí východ slunce, jak jej zobrazuji v závěrečném sboru Písní z Gurre. V hudbě by tak mohl nastat příslib nového slunečného dne – takového, jaký bych rád nabídl světu.“

Arnold Schönberg