Mek: Nebýt jen divákem, ale tvořit komunitu

Jaké umělecké i neumělecké dojmy ve vás nedávný divadelní výlet do Berlína zanechal?

Dita: Na zahraniční výlet s Mecenášským klubem jsem vyrazila poprvé. Protože spolu mluvíme jen pár dní po návratu, dojmy jsou ještě velmi silné. Berlín je pro mě poměrně známé město, byla jsem tam už několikrát, ale vždy se jednalo o návštěvy galerií, výstav, muzeí a pamětihodností. Do divadla jsem šla poprvé. Byly to pro mě tři kulturou nabité dny, protože jsem od pátku do neděle ještě navštívila dvě galerie a dvě muzea. Co se týká navštívených představení, obě navštívená představení na mě velmi zapůsobila. V hlavní roli baletu Bovary jsme měli příležitost vidět hvězdnou primabalerínu Polinu Semionovu. Příběh Emy Bovary je silný a stále aktuální – Ema touží po zajímavějším životě, než jí nabízí maloměstské prostředí, a ve snaze splnit si tyto sny upadá do dluhů a v zoufalé situaci si vezme život. Druhé představení byla opera La Vestale od Gaspare Spontiniho – dílo pro mě neznámé. Když mi v březnu přišla pozvánka na výlet do Berlína s informací, že navštívíme tuto operu, snažila jsem se zjistit nějaké informace na internetu. Jedna z prvních byla, že se hrála v Paříži v Opera La Bastille a představení trvalo 3 hodiny 20 minut. Délka představení mě trochu zaskočila. Představení ale uteklo strašně rychle. Jednalo se o koprodukci s Operou La Bastille (kde už La Vestale derniérovala). Pojetí bylo nesmírně působivé a depresivní, děj  byl zasazený do dystopického státu s vojensko-teokratickou diktaturou. Závěr mnou otřásl, ale tak nějak jsem tušila, že to nemůže dobře dopadnout. Byl to velmi silný zážitek. 

Kryštof: K Národnímu divadlu chovám hluboký respekt. Jak pro jeho historický význam a přesah, tak i z uměleckého hlediska. Impulzem byla zkrátka touha nebýt jen pasivním divákem, ale divadlo v rámci svých možností aktivně podpořit. Původně jsem očekával spíše formální vztah a symbolické benefity. Zcela mě ale překvapilo množství krásných akcí, které divadlo pro mecenáše připravuje, i možnost nahlédnout pod pokličku a uvědomit si tu obrovskou komplexitu vzniku inscenací. Největším překvapením se pro mě ovšem stala komunita mecenášů – milé setkávání různých lidí, které spojuje společná láska k divadlu. 

Jak často usedáte do hlediště jako běžní diváci, jaké žánry u vás vítězí a co vám živé umění přináší?

Dita: Do divadla v současnosti chodím často – mám ráda balet i činohru, vracím se zpět k opeře. Nepovažuji se za muzikálového diváka, ale Sweeney Todd ve Státní opeře mě nadchnul. Na živém umění mám ráda jeho bezprostřednost, že se děje tady a teď, a účinkující a diváci jsou tu pro sebe navzájem. Umění nám umožňuje zažít nejrůznější emoce, vnímat krásu i ošklivost, zažít lásku i nenávist, nadšení i beznaděj, vystoupit z reality běžného dne a někdy si taky uvědomit, že za ten „běžný den“ máme být vděční. 

Kryštof: Do hlediště usedám poměrně často a spektrum mých zájmů je široké. V posledních letech si mě však výrazně získal balet. Ačkoliv tíhnu spíše k velkým, tradičním příběhovým titulům, jako je například Manon, k mému vlastnímu překvapení mě začala oslovovat i moderní choreografie – ať už to byl Liliom, nebo naprosto moderní a skvělé vystoupení tanečníků Bayerisches Junior Ballet München, které jsme viděli opět v rámci Mecenášského klubu na Smetanově Litomyšli. Živé umění pro mě představuje nenahraditelnou hodnotu díky své autenticitě. Je to sdílená emoce okamžiku, která vzniká a zaniká v reálném čase. 

Proč je podle vás důležité kultivovat vlastní nitro skrze umění?

Dita: Umění nás povznáší. V našem velmi na materiálno zaměřeném světě nám přináší hluboké zážitky a v době digitální roztržitosti nás vede k introspekci a soustředění. 

Kryštof: Umění nás vytrhává z každodenní rutiny a může nabízet prostor pro hlubší sebereflexi. Člověk se na chvíli zastaví a třeba i nabourá svůj stereotyp zamyšlením se nad něčím novým. Zároveň pro mě představuje svým způsobem odpočinek.

Moc děkuji za rozhovor a také za to, že vás naše divadlo má.