Laterna magika se obohacuje o nové disciplíny 

Čím je pro tebe Krajina těla výjimečná nebo jiná než ostatní inscenace, ve kterých účinkuješ? 

Pohanství a mytologie je něco, co mě od malička baví a zajímá. Když jsem dostal nabídku být součástí inscenace s těmito motivy, velmi mě to potěšilo. Co se týká interpretační stránky, tak nejzásadnější je pro mě možnost využití corporeal mime (technika tzv. tělesného mimu, pozn. red.) v praxi. Zatím jsem neměl mnoho šancí tuto techniku vyzkoušet přímo na jevišti, a tak jsem za tuto možnost moc rád. 

Spojuje tě něco navíc s kolegy Jindrou a Lukášem kromě zmíněné inscenace? 

Kromě jiných společných inscenací to bude pravděpodobně to, že byli mými vysněnými kolegy. Viděl jsem je totiž kdysi hrát jedno představení, které mi ukázalo, čemu bych se chtěl v budoucnu věnovat. Všechny nás pojí samozřejmě přátelství. Tedy, aspoň doufám, že to také řeknou. Zároveň jsou pro mě ukázkou, že člověk sice stárne, ale akrobat v důchodovém věku stále ledasco zvládne. 

Co v tobě evokuje název Laterna magika? 

S tímto názvem se mi pojí takový opar legendárnosti. Dost lidí mi vyprávělo hezké vzpomínky na Laternu magiku a snad se o ní bude vyprávět i nadále.  

Jaká je podle tebe nejdůležitější dovednost, kterou v rámci své profese musíš umět? 

Nedokážu jmenovat jednu. Nejzásadnější je mít trpělivost… s tím mám problém, ale pracuji na tom. A samozřejmě je důležitá schopnost improvizace, seberozvoj, šlechtit fantazii, být otevřený tomu poznávat nové věci. Umět pozorovat, co se děje, a vstřebat to. Jo, a také umět kotrmelec (smích). 

Čím je pro tebe Krajina těla výjimečná nebo jiná než ostatní inscenace, ve kterých účinkuješ? 

Nemá jasnou dějovou linku. Inscenací se nese nepopsatelná atmosféra, která začne prvním obrazem a končí posledním zhasnutím světel. Pro mě, jako pro účinkujícího, je to silný pocit.  

Spojuje tě něco navíc s kolegy Matějem a Lukášem kromě zmíněné inscenace? 

Ano, dlouhá společná léta v cirkusové skupině. To znamená spousty zážitků z tvorby inscenací, natáčení, hraní, cestování. A samozřejmě nás pojí i přátelství mimo práci.  

Co v tobě evokuje název Laterna magika? 

Historie, multižánrovost (taneční divadlo, nový cirkus, pohybové divadlo, činohra, aj.), audiovizuální prvky, film, hudba, originalita, kreativita, experiment.  

Jaká je podle tebe nejdůležitější dovednost, kterou v rámci své profese musíš umět? 

Pro mě je nejdůležitější zůstat v tzv. pracovní formě. Inscenace, ve kterých hraji, jsou fyzicky náročné, a abych je byl schopný odehrát, musím se udržovat v tréninku. A přemluvit se ke každodennímu tréninku je někdy dost těžké. 

Čím je pro tebe Krajina těla výjimečná nebo jiná než ostatní inscenace, ve kterých účinkuješ? 

Svou lehkostí v pojetí imaginace a času. Neviděl jsem sice představení z pozice diváka, ale ze svého pohledu na jevišti a v zákulisí mám pocit svobody a příjemného toku myšlenek, stejně jako se řeka vine skrze úbočí skal. A čas, který udává konečnost našich životů, vytváří výjimečný obraz souhry mladých a starých tanečníků. Společné přítomnosti na jevišti si vážím. 

Spojuje tě něco navíc s kolegy Jindrou a Matějem kromě zmíněné inscenace? 

Jistota, že je mám. Známe se už dlouho a prožili jsme mnoho chvil, které dalece přesahují pouhou spolupráci na inscenacích a akrobacii. Ať už v dobrém, nebo ve zlém. Vážím si lidí, kteří mají zásady a stojí si za svým názorem. Jindra s Matějem takoví jsou. 

Co v tobě evokuje název Laterna magika? 

Překvapení, pohyb, novátorství a technologie budoucnosti skryté v příběhu jeviště. Poslední dobou mě myšlenky na Laternu magiku odkazovaly spíše k minulosti a době její největší slávy. O tomto tématu se beztak už delší dobu mluví, ale je těžké být neustále o krok napřed. Zvlášť v dnešní době, kdy se společnost technologicky posouvá závratnou rychlostí kupředu. Velké změny často bolí, ale v tuto chvíli osobně cítím, že změna je to, co Laterna potřebuje. Myslím si, že je Radim Vizváry, coby umělecký šéf, člověk na správném místě. 

Jaká je podle tebe nejdůležitější dovednost, kterou v rámci své profese musíš umět? 

Stojka a kotoul (smích), ne teď vážně. Člověk jako performer se od určité úrovně nejen akrobacie dostává do pozice, kdy už jen svou přítomností musí u ostatních kolegů vzbuzovat pocit jistoty. A tu jistotu navíc neustále potvrzovat pokaždé znovu a znovu, když na to přijde. Možnost spolehnout se, že udělám přesně to, co mám, dává lidem, kteří se mnou stojí na jevišti, odvahu vrhnout se střemhlav k zemi s rukama za zády a nebát se o svůj život. A na oplátku mi to zpětně umožní číst pohyb a bezchybně reagovat. Chyby se samozřejmě stávají, nejsme stroje. Jde jen o to se z nich co nejdřív a nejvíc ponaučit.