Už žádný požár

V červnu roku 1881 se v Praze poprvé otevřelo Národní divadlo. Trvalo jen několik týdnů, než ho zachvátil požár. Symbol národní hrdosti shořel dřív, než stačil zdomácnět. Příčina byla prozaická – jiskra při pájení měděných trubek, důsledky tragické. Budova se sice díky veřejné sbírce zvedla z popela, ale vědomí té události v ní zůstalo natrvalo. Možná i proto má dnes oheň v Národním divadle zcela výjimečné postavení. Je vítán jen tehdy, když je bezpečný, kontrolovaný a především – součástí inscenace.

„Gró naší práce je požární ochrana, klasická bezpečnost a ochrana zdraví při práci,“ říká koordinátor bezpečnosti Národního divadla Vladimír Václavík. „Znamená to mimo jiné spolupráci s inscenátory a výtvarníky – sledujeme, aby byla scéna nejen estetická, ale i stabilní. U každé inscenace kontrolujeme, jak jsou dekorace kotvené, jestli se po nich herci mohou bezpečně pohybovat a zda se dodržují všechny normy.“

Koordinátor bezpečnosti musí hlídat, aby se divadelní nápady daly realizovat bez ohrožení lidí i technologie. „Divadlo není film – všechno se děje naživo, v bezprostřední blízkosti lidí, dřeva a textilií,“ dodává Václavík. „Proto musí být každý detail, každé světlo, každý efekt opravdu promyšlený.“

Oheň jako součást inscenace

Jednou z nejzajímavějších, ale i nejrizikovějších částí práce koordinátora je schvalování ohňových a pyrotechnických efektů. V Národním divadle se totiž s ohněm stále pracuje – ať už jde o louče, svícny, pochodně, ohňové fontány, nebo výbuchy. Každý takový efekt musí být předem nahlášen, schválen a při zkouškách přísně testován.

„Někdy se stane, že efekt v praxi nefunguje tak, jak byl navržen,“ popisuje Václavík. „Stačí drobný průvan a oheň se začne chovat jinak. V takových případech hledáme řešení – nebo se efekt jednoduše zruší. Umělecký záměr nikdy nesmí převážit nad bezpečností.“

Pyrotechniku pro Národní divadlo zajišťují certifikovaní ohňostrůjci – profesionálové s oprávněním od báňského úřadu, kteří připravují zapalování na dálku, přesné načasování i speciální zhášení. „Obvyklý ohňostrůjce, se kterým spolupracujeme, je mimochodem i chemik,“ poznamenává Václavík.

Během představení, kde se pracuje s ohňovými efekty, musí být vždy přítomny požární asistenční hlídky – nejčastěji členové Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy nebo dobrovolní hasiči. Ti dohlížejí nejen na samotné provedení, ale i na hlavní zkoušky. Podle vyhlášky hlavního města musí mít každá kulturní akce minimálně tři osoby z této hlídky.

„Čas od času dojde k zahoření, ale nikdy k ničemu vážnému,“ říká Václavík. „Spíš jde o doutnání, které se okamžitě odstraní. Pamatuji si třeba, jak se kdysi při představení vzňala šála u reflektoru. Hasiči vzali štafle, vylezli nahoru a šálu odřízli. Diváci si ničeho nevšimli. Představení pokračovalo dál.“

Požární opony a skrytí hrdinové jeviště

Bezpečnost v divadle zajišťují také požární opony. V historické budově Národního divadla jsou hned dvě – jedna odděluje jeviště od hlediště, druhá rozděluje samotné jeviště na přední a zadní část.

„Hlavní opona váží sedmnáct tun, ta druhá dvanáct,“ upřesňuje Václavík. „Obě jsou poháněné hydraulickými písty a pravidelně se testují. Jednou měsíčně se spouštějí v takzvaném požárním režimu, kdy sjíždějí dolů zvýšenou rychlostí. Cílem je ověřit, že by dokázaly v případě potřeby okamžitě uzavřít požární úsek.“

Když se opona spouští, zní v budově výstražné zvonění. U řízení vždy stojí technik, který má přímý výhled na scénu a kontroluje, že pod konstrukcí nic nezůstalo. „Pod oponou nesmí být zapomenutý ani kousek dekorace,“ říká koordinátor. „Jinak by se rozdrtil.“

O opony se stará specializované oddělení údržby, které má na starosti i jevištní technologie.

Oheň, který neškodí

Přestože se v Národním divadle používají efekty, které by jinde působily riskantně, systém bezpečnostních opatření je nastaven tak, aby jakémukoli neštěstí předešel. Jakmile by se v budově vyhlásil velký poplach, automaticky se uzavřou všechny požární úseky, což zabrání šíření ohně i kouře. Evakuace je nacvičená, aby proběhla rychle a bez paniky.

„Když dojde k poplachu, nejde jen o diváky, ale i o techniky, účinkující a zaměstnance,“ upozorňuje Václavík. „Budova se musí vyklidit, aby nikdo nepřekážel při zásahu hasičů. Všechno má svůj přesný postup.“

Každý plamínek v Národním divadle je pečlivě naplánovaný, ohlídaný a v případě potřeby i okamžitě uhašený. Oheň, který kdysi divadlo zničil, se stal paradoxně jeho trvalým společníkem – jen tentokrát v roli, která je pevně pod kontrolou.

Texty o divadelních profesích jsou doplňkem cyklu komiksů, který uveřejňujeme v rubrice Komiks.