Karsten Januschke: Při dirigování Mozarta se zapotím

Po Mozartových narozeninách se vracíte do stejného divadla, kde se stejným orchestrem hudebně studujete premiéru Dona Giovanniho. Jak se vám spolupracujete s místními hráči? 

Bylo to nádherné překvapení, když jsem v Praze krátce po koncertu k Mozartovým narozeninám, pro mě tak zvláštním, mohl převzít také inscenaci Dona Giovanniho. Při té příležitosti jsem poznal Orchestr Národního divadla jako těleso vysoké hudební úrovně, které (a to je výjimečné) je také otevřené jinak utvářeným hudebním ideám, i když neodpovídají tradici „pražského mozartovského stylu“. To není v žádném případě samozřejmé a velmi to na mě zapůsobilo. Těším se na setkání s mnoha známými tvářemi v naději, že budeme moci v naší úspěšné spolupráci pokračovat. 

Jaký je váš vztah k tvorbě W. A. Mozarta?  

Mozartova díla provázejí mou kariéru od začátku. V uplynulých letech jsem směl dirigovat přes sto představení a jeho tvorbou jsem se velmi intenzivně zabýval. Mozart byl mimochodem skladatel, který ve mně v dětském věku probudil nadšení pro klasickou hudbu; jako pětiletý jsem v rozhlase slyšel jeho Rekviem a zapůsobilo na mě tak, že jsem přemluvil maminku, aby okamžitě koupila nahrávku, tehdy ještě audiokazetu. Poslouchal jsem tu kazetu, dokud úplně nedosloužila. K Mozartovým dílům mě váže hluboká láska, snad proto, že je jeho hudba při vší kompoziční dokonalosti hluboce lidská. A je ho hudba, která nikdy neztratila aktuálnost.  

Don Giovanni je nazýván „operou oper“. Proč tomu tak je a je pro vás také „operou oper“?  

V opeře Don Giovanni se podařilo účinným způsobem v ději spojit něco v podstatě nemožného, je to drama s vraždou, znásilněním a odplatou (skoro jako je tomu v Tosce, další „opeře oper“) i s komediantstvím, velmi jízlivým, které je také důležitou součástí této opery. Mozartovi se podařilo vytvořit psychologicky mnohovrstevné charaktery a nesčetnými zvraty v ději neustále diváka překvapuje. Od opery se ani nedá očekávat víc. A jistě není náhoda, že kromě řady skladatelů se touto operní látkou zabývali i takoví velikáni jako E. T. A Hoffmann nebo dokonce filozofové jako Søren Kierkegaard. Nemám zvlášť v oblibě hodnocení typu, jaká opera všech dob je ta největší. U mě je tomu většinou tak, že je pro mě nejdůležitější ta, kterou právě diriguji. 

Jaké má podle vás Giovanni jako dílo postavení v rámci Mozartovy tvorby? 

Myslím, že Dona Giovanniho považujeme za jeho tvůrčí vrchol. Hudbou, která je mnohem chmurnější, temnější a dramatičtější než například ve Figarově svatbě, a harmoniemi a modulacemi, jež jsou pro hudbu klasicismu velmi neobvyklé, předznamenává Mozart jednoznačně romantismus. Zvukový výraz, to zdánlivě „démonické“ v hudbě, jak se s tím setkáváme už v předehře, mohlo hudbu 19. století silně ovlivnit. A v prvním finále zapojení tří různých orchestrů, které hrají současně v různých rytmech, to už ukazuje ke kompozičním technikám 20. století. Don Giovanni je možná Mozartovo dílo, které dobu, jež přišla po něm, ovlivnilo nejvíc. 

Má pro vás význam, že dirigujete právě v místě světové premiéry? Jak na vás tento prostor působí? 

Nevím, zda je důležité dirigovat tuto operu právě na tomto místě, vím však, že je to něco zvláštního a velká pocta. Je zajímavé, že jsem v létě 2019 navštívil Prahu jako turista, stál jsem tehdy před zavřeným Stavovským divadlem a myslel si, jak rád bych si v tomhle divadla jednou zadirigoval. Náhoda to umožnila dřív, než jsem doufal. Když jsem do divadla u příležitosti koncertu k Mozartovým narozeninám vstoupil poprvé, byl jsem nejprve ohromen jeho působivou krásou. Možná je to sugesce, ale zdá se, jako by tam pořád jaksi vál Mozartův duch. 

Dělal jste nějaké úpravy v partituře, jako jsou škrty atd.? 

Jako interpretovi mi vždy záleží na tom, abych vyhověl skladatelovým představám. Je lhostejné, o jakého skladatele se jedná, ale vždy bychom měli k dílu přistupovat s co největším respektem. Proto se ke změnám v partituře stavím většinou velmi kriticky, ale naopak – existuje ještě mnoho detailů a jemností, které se dají objevovat. Při této inscenaci jsme se omezili na několik krácení, většinou v recitativech, nikdy jsme však neměnili strukturu hudebního čísla. Takže jinak vše zůstává tak, jak to Mozart zkomponoval. 

Je pro dirigenta Don Giovanni výzvou? Na co se při nastudování nejvíce soustředíte? Zaobíral jste se například interpretační tradicí díla? Poslouchal nahrávky? 

Mozart patří ke skladatelům, u nichž se při dirigování většinou nejvíc zapotím. Proč? Protože si myslím, že se dnes Mozart může interpretovat jedině s bezpodmínečnou aktivní účastí, s aktivním zvukem, extrémními kontrasty a odstupňováním v dynamice i artikulaci. Snažím se zvuk při Mozartovi pozměnit redukováním vibrata, pryč od romantického, chceme-li tradičního zvuku k přísnějšímu a velmi rytmickému, občas dokonce tanečnímu projevu, částečně s orientací na orchestry historické provozovací praxe. Jestliže Mozarta omezíme pouze na krásu jeho hudby, pak se jeho géniu podle mého názoru přiblížíme jen částečně. Mozartovi v operách nešlo v prvé řadě o krásu, nýbrž vždy o dramatičnost libreta, o zlomy v charakterech postav a o zvraty v ději. Jeho myšlenkám a představám bychom měli vyhovět i hudebně.  

Mohl byste popsat, jak probíhá vaše spolupráce s režisérem Alexanderem Mørk Eidemem? Diskutujete o řešení jednotlivých scén? 

Jsem velmi rád, že mám jako režiséra Alexandera Eidema, který při všech jevištních nápadech vždy ponechává místo hudbě a přistupuje k ní s úctou. A s nímž se dá diskutovat a vyměňovat si názory. Zdá se to samozřejmé, avšak není tomu tak vždycky. Pokud nějaká myšlenka jevištního provedení s hudbou nefunguje (nebo naopak!), pak to probereme a společně nalezneme vhodné řešení. Je to tedy opravdu spolupráce v nejlepším smyslu slova. 

Máte nějaké další Mozartovo dílo, které byste v blízké budoucnosti rád nastudoval? 

Je jen jedna z Mozartových „velkých“ oper, kterou jsem dosud nedirigoval, Únos ze serailu. Dokonce jsem využil přestávku, zaviněnou coronou, a intenzívně se věnoval studiu tohoto díla, protože bych ho rozhodně někdy chtěl dirigovat. A také jsem ještě nikdy nedirigoval Mozartovu Pražskou symfonii, kterou považuju za jednu z nejkrásnějších. Ta by mě také velmi lákala. 

Mohl byste prozradit, jaké jsou vaše umělecké plány do konce tohoto roku? 

Naštěstí – což není samozřejmé v této době, která je pro všechny, a přirozeně také pro nás umělce velmi těžká –, mám před sebou velmi pracovní období, s Kouzelnou flétnou ve Stuttgartu, se dvěma novými produkcemi na Tyrolském festivalu v Erlu (jednou z nich budou úžasné Královské děti Engelberta Humperdincka), s představeními v Opeře ve Frankfurtu a přirozeně v Národním divadle v Praze, s novou inscenací Requiem za mladého básníka Bernda Aloise Zimmermanna a s několika symfonickými koncerty, mimo jiné v lipském Gewandhausu a v Halle. Nejdůležitější ale je, abychom opět mohli hrát před publikem, jakmile to pandemická situace dovolí. To přeju z celého srdce nám všem.