Jiří Kylián zahájí baletní sezonu v ND 

Chceme-li hovořit o baletním představení Mosty času, jež je ve stávající podobě na repertoáru ND od roku 2019, můžeme se uchýlit k přehlednému rozboru konkrétních scénických prvků či pohybových variací (večer se skládá ze čtyř choreografií Bella Figura, Gods and Dogs, Petite Mort a Sechs Tänze). Anebo můžeme zkusit něco jiného – dotknout se některých aspektů této pozoruhodné inscenace, jež jsou nesnadno uchopitelné, ale o to hlouběji pronikají do divákovy duše.  

 Inspirace pomíjivostí 

„Esence Kyliánovy osobnosti, ryzí krása, dokonalé umění…“ dočteme se v anotaci k představení – a tento popis, byť pro někoho povrchně líbivý, jde k jádru věci. 

Jiří Kylián často hovoří o prchavosti tanečního umění, o jeho pomíjivosti: V dřívějších dobách nikdo nedokázal tanec zachytit a uchovat, na rozdíl od literatury, obrazů či hudby. Tato chvějivá neuchopitelnost (navzdory technickým možnostem záznamu) přetrvává částečně dodnes. „Svět tance je tak efemérní,“ píše Kylián ve své knize budižkněčemu, „je to jedna velká prchavá vize. A pokud tanečníci nezachytí ten pravý okamžik, všechno jim zmizí. V té nepolapitelnosti je [ale] krása…“ Ovšem tyto příměry neplatí u Jiřího Kyliána jen pro tanec, nýbrž pro lidskou existenci obecně: „Život [je jako] kaligrafie nebo nějaký abstraktní znak, který mizí v okamžiku svého stvoření,“ dodává autor na konci publikace. Na jiném místě v souvislostí se svou choreografií Petite Mort píše: „Smrt nás provází, někdy malá, jindy velká. Je to náš nejvěrnější společník. I v okamžiku rozkoše, ve chvíli možného vzniku nového života [petite mort neboli malá smrt může znamenat i orgasmus] jsme upozorněni na to, že naše životy trvají poměrně krátce.“ 

Vědomí pomíjivosti je zneklidňující, ale potenciálně i vrcholně inspirující – jako pro Jiřího Kyliána. Pokud si konečnost jasně uvědomujeme, stává se aktuálně prožívaný moment (pohyb tanečníkovy ruky, divadelní představení, lidský život) vibrující přítomností, jejíž limitovaný prostor zve k tomu, abychom ho obývali se zvláštní intenzitou a nebojácností. Kylián před zánikem neutíká, naopak ho tvůrčím způsobem ztvárňuje. Do horizontální úsečky lineárního času vkládá vertikálu nekonečna, díky níž se z unikajícího okamžiku stává věčnost.

Hloubka a výška 

V roce 1987 v Haagu vznikla podle návrhu architekta Rema Koolhaase unikátní divadelní budova, na jejímž zrodu se podílel i Kylián. V divadle se usídlil renomovaný soubor NDT – Nederlands Dans Theater. Ten se díky Kyliánovi proslavil téměř po celé planetě a stal se jeho domovskou scénou. Ačkoli začátky souboru byly obtížné, i tam se již projevovala Kyliánova nebývalá tvůrčí vitalita. „Původně jsme měli v Haagu útulek ve čtvrti červených luceren,“ líčí choreograf rané období své kariéry. „Byly tam myši, zapáchala tam kanalizace a do tanečních sálů někdy pršelo. Přesto tam vznikly balety jako Sinfonietta, která nám otevřela dveře do světa, Žalmová symfonie nebo Po zarostlém chodníčku. NDT byla vlastně malá zahrádka. Jako v židovském vtipu: Cohen dává inzerát do novin, že prodává obrovskou zahradu. První zájemce je udiven, když vidí zahrádku sotva pět metrů širokou a pět metrů dlouhou. Cohen ho však okamžitě uklidní: ,Ale račte se podívat, jak je vysoká.‘ Já jsem k té anekdotě ještě dodával: ,A uvědomte si, jak je hluboká!‘ To byla moje vize Nederlands Dans Theater.“ 

Kyliánovy choreografie zasahují diváka do hloubky, protože choreograf je vnitřně absolutně svobodný. Přijal svou pomíjivost i efemérnost tanečního umění a jeho invence je troufalá a bez hranic. Čtyři choreografie v rámci Mostů času jsou nejen krásné, ale především osvobozující. Stejně jako celé Kyliánovo dílo. 

Znovu od konce k začátku 

Když se rodil tento článek, přišla od Jiřího Kyliána zpráva, že jeho milované divadlo v Haagu bylo v roce 2022 srovnáno se zemí. Bylo potřeba uvolnit místo novému projektu… Ztráta je to pro Kyliána i Koolhaase bolestná. Když na konci osmdesátých let jejich originální budova vznikla, nebyli zdaleka tak známí jako dnes. Od té doby vytvořili všechno, co mohli – a přesto jim svět dokázal něco vzít. I tuto „malou smrt“ však choreograf pojal jako pobídku ke tvorbě a natočil o demolici svého někdejšího „domova“ nevšední dokument: „Ten film je unikátní, zaznamenává zrození, život a smrt prvního divadla na světě zasvěceného tanečnímu umění,“ říká v doprovodném textu. Premiéru bude mít snímek Divadelní dějství na půdě Nové scény v pátek 23. září v rámci Mezinárodního festivalu Zlatá Praha… 

Ale ještě předtím přivítejte novou sezonu komponovaným večerem Mosty času! Přijďte se na něho podívat do Národního divadla 1., 3., 6. nebo 10. září.