Ještě chvilku: Hra o lidech, kteří následují sny

 Dvě sestry, Věra a Květa, přicházejí poprvé v životě do Stavovského divadla. Ne, nejsou to holčičky, ale starší dámy z malého města, které přijely na víkend do Prahy. Sice jsou svátečně oblečeny, ale z návštěvy této historické budovy mají tak trochu strach. Z nervozity se ani nedokážou včas vypravit a přicházejí pozdě. Nejdřív se zdá, že je čeká příjemně strávený večer na Rusalce, ale představení je přerušeno a herci čekají, až budou obě hlučné dámy z divadla vyvedeny. Nakonec se ukáže, že do divadla je přivolalo něco mnohem silnějšího než klasická Dvořákova opera. 

Inscenace Ještě chvilku je nejen oslavou divadla a vyznáním lásky k magii, kterou dokáže vyvolat, ale je i upřímným příběhem o tom, že i když je vám přes sedmdesát let, traumata z dětství se nikdy úplně nezahojí. Když malé holčičky bez vysvětlení opustí jejich tatínek, otázka „proč?“ v nich zůstává i mnoho let potom. Témata křivdy a odpuštění si skrze tento příběh prožijeme ve snovém prostředí Stavovského divadla. To je totiž místem, kde se opravdu mohou stát věci, které si jinde ani nedovedeme představit. 

Divadlo jako takové se odhaluje, vidíme do jeho vnitřností a do jeho mechanismů. Cesta Věry a Květy za poznáním otce je cestou do vlastní imaginace, do vlastních představ o někom, koho jsme nikdy nepoznali nebo si ho vybavujeme jen z raných vzpomínek. Sen a snový svět je místem, kde si můžeme některé životní křivdy a traumata prožít znovu, abychom se s nimi mohli lépe vypořádat. Někdy je potřeba se zasnít, postavit se čelem svým největším můrám a strachům a pustit trochu divadla do svého života, aby člověk mohl jít dál. A když ani to nepomůže, je možná nutné se se svými přáteli chytit za ruku a společně výt na měsíc, aby bolest na chvíli pominula. 

V hlavní roli je zde kromě našich hrdinek i samotné zákulisí divadla. Hra se skládá z jednotlivých fragmentů inscenací, které se ve Stavovském divadle kdysi hrály, ať už je to Mozartova opera Don Giovanni a postava děsivého Komtura, či Čapkovo R.U.R., které bylo úplně poslední inscenací Huga Haase, než byl z Národního divadla pro svůj židovský původ v roce 1938 vyhozen. Potkáváme se se shakespearovskými postavami i Dvořákovou Rusalkou. Průvodci Věry a Květy se tak stávají duchové reálných herců, inspicienti, technici, maskérky nebo divadelní postavy. 

Půjde o krásnou hereckou příležitost pro dvě úžasné dámy souboru Činohry Národního divadla Johannu Tesařovou a Janu Preissovou. Nejstarší generace se zde setkává s tou nejmladší, neboť jsme ke spolupráci oslovili i končící ročník studentů DAMU, kteří zde ztvární sbor. Hranice mezi dětstvím, dospělostí a stářím jsou totiž často menší, než se může na první pohled zdát. Mezigenerační obsazení celé inscenace odráží i téma samotné hry

Ještě chvilku je původní hra oceňované polské dramatičky Marie Wojtyszko specializující se na divadlo pro děti a mládež, která vznikla na objednávku Činohry Národního divadla, a půjde tedy o světovou premiéru. Kouzlo psaní Marie Wojtyszko spočívá v tom, že se nebojí ve svých hrách pro děti a mládež těžkých témat a dokáže vytvořit příběhy, které k nim promlouvají a neschovávají se za zjednodušující vysvětlení. Rozvod, smrt i nespravedlnost jsou zde podány tak, že jim porozumí úplně každý a zároveň z její hry nemizí naděje. Přiznává, že někdy svět není úplně přesně takový, jak jsme si ho vysnili. Důležité ale je, jak se svými příběhy potom naložíme a jak se k výzvám postavíme. 

Za své hry posbírala řadu cen a získala mnoho prestižních nominací. Například jako finalistka Gdyńska Nagroda Dramaturgiczna (Gdyňské dramaturgické ceny), kdy byla vůbec poprvé na tuto cenu nominována hra pro děti. Od roku 2012 je dramaturgyní Vratislavského loutkového divadla, kde se ráda věnuje propagaci současné polské dramatiky a neustále zkoumá, jak oslovit mladého diváka. Režie se ujme mladá talentovaná režisérka Anna Klimešová, jejíž režijní rukopis se vyznačuje jedinečnou hravostí a humorem, citlivostí a smyslem pro detail.