Téma, Rozhovory
Září 2023
Jan Burian: Chceme být divadlem 21. století
JAN BURIAN, generální ředitel Národního divadla, vede českou první scénu již deset let. Do své funkce nastoupil 1. srpna 2013, ovšem ještě tentýž den jej ministr kultury Jiří Balvín z postu odvolal. Následujícího dne bylo, na zásah předsedy vlády, odvolání zrušeno. Jako ve známé pohádce. Realita má ovšem do pohádky daleko. Deset let je však ideální čas na určité bilancování, ale i na prozrazení plánů a snů při pohledu do budoucna.
S jakými pocity jste 1. srpna 2023, v den 10. výročí vašeho odvolání, vstupoval do ředitelny?
Do divadla chodím rád. Bez ohledu na výročí. Každý den si vážím toho, že mohu pokračovat v práci mnoha generací před námi. Národním divadlem prošli v průběhu historie ti nejlepší z české kultury. Krok za krokem budovali jeho excelentní pověst i významné místo při upevňování české státnosti a utváření identity divadla i celé naší společnosti.
Co se za těch deset let v Národním divadle povedlo? Začněme třeba u souborů.
Povedla se nám spousta vynikajících představení ve všech souborech. Máme tu špičkové týmy umělců, jejichž tvorba snese náročné mezinárodní srovnání. Snažíme se moderně interpretovat klasický dramatický, taneční i operní repertoár. Iniciujeme vznik nových děl.
Do čela souborů Baletu a Opery nastupují osobnosti po prokazatelných úspěších na evropské scéně. V obou souborech pracují přední evropští režiséři a choreografové. V Činohře kromě herecké a režisérské elity tvoří také elita scénografů. I tam se objevují zajímavá jména ze zahraničí. Činohru vedou nejvýznamnější osobnosti střední umělecké generace a Laterna magika prožívá opravdové znovuzrození. Jsme konečně relativně stabilní instituce, jejíž vedení se nemění voluntaristicky a neočekávaně.
Pro soubory, ale i pro celý provoz divadla je důležité, že jsme zrekonstruovali Státní operu, také areál kláštera svaté Anny jako sídlo, zkušebny a zázemí souboru Baletu a Činohry, opravili jsme historickou budovu Národního divadla i Stavovské divadlo. Tyto rekonstrukční zásahy měly ostatně příznivý ohlas i u veřejnosti a samozřejmě u diváků. A kromě toho historická budova ND a areál Nové scény obklopují náměstí Václava Havla s artefaktem Srdce akademického sochaře Kurta Gebauera. Tento objekt každý den připomíná nám i kolemjdoucím, jak důležitá je svoboda, demokracie a jak výrazné umělecké osobnosti mohou sehrát i výraznou roli v dějinách. Pořádáme také festival Pražské křižovatky, kterým připomínáme Havlovy divadelní i filozofické úvahy.
Jak si stojíme jako organizace v mezinárodním kontextu?
Stali jsme se řádnými členy evropské rodiny divadel. Zastupoval jsem šest let bývalé postkomunistické země ve vedení Opera Europa, jsme aktivními členy evropské ETC. Obě prestižní organizace u nás uspořádaly úspěšně kongresy.
Byli jsme také první, kdo vyvěsil vlajku Ukrajiny, ještě před tím, než Rusko tuto zemi napadlo, ale jeho agrese již byla zřejmá. Tady bych rád připomněl, že Ukrajinu a pronásledované umělce podporujeme nejen teoreticky, ale že u nás nacházejí zázemí, možnost tvorby, a věnujeme se samozřejmě i jejich dětem.
Národní divadlo se plně zapojuje do celospolečenských výzev.
Ano. Tady máme za sebou hodně zdařilé práce. Jsme vzorem v energetických úsporách a budeme v nich pokračovat dalšími modernizacemi. Rozběhli jsme projekty digitalizace i péče o životní prostředí. Téma udržitelnosti je skutečně silným apelem.
Mezi českými divadly jsme i lídry ve vzdělávacích programech pro děti a mládež. Ale nepohybujeme se jen v edukativních sférách, rodinám a dětem vycházíme vstříc i na „domácí“ platformě. Máme tzv. Dětskou skupinu pro děti našich zaměstnanců, abychom umožnili zejména našim umělkyním neztrácet kvalifikaci a vrátit se do práce, jakmile to samy uznají za vhodné.
Jaké velké úkoly jsou ještě před vámi?
Měli bychom se rychleji posouvat k proměně Národního divadla ve veřejnou kulturní instituci (VKI), tedy v samostatnou a nezávislou uměleckou organizaci. Stát se ekonomicky a právně subjektem, který má zajištěno dlouhodobé financování, může beze strachu plánovat prestižní umělecké projekty a dokáže důstojně odměnit špičkové tvůrce. Jsme na to připraveni a čekáme na zákon o VKI, který snad tato vláda konečně prosadí.
Jan Burian, foto Zdeněk Sokol
Dlouho se hovoří o generální rekonstrukci Nové scény. Je v dohledné době v plánu?
Ano, první etapa v podobě opraveného parkingu je již za námi. Nyní máme připravenou komplexní rekonstrukci. Chceme, aby v srdci Prahy vznikla nejmodernější divadelní scéna, jejíž technologie umožní proměnlivá scénografická řešení. Národní divadlo a Nová scéna se stanou živým kulturním a společenským centrem uprostřed hlavního města. Už se nebudeme dívat smutně na prázdné náměstí s opuštěnou budovou.
Je rekonstrukce nezbytná i z technologických důvodů?
Toto divadlo je technicky za hranicí životnosti. Nová scéna nejde řádně vyvětrat, technologie jsou udržovány v provozu se stále větším omezením. Scéna vznikala narychlo, kdy původní projekt byl během stavby zcela předělán, což se samozřejmě na divadle podepsalo. Národní divadlo potřebuje nezbytně pro všechny své soubory také jiný prostor než historické divadelní budovy. Žádná jiná možnost než rekonstrukce Nové scény reálně neexistuje, byť již T. G. Masaryk při vzniku republiky volal po tom, aby se pro Národní divadlo postavila další, nová budova.
A co další zázemí?
Máme také plány na výstavbu výrobního a logistického centra ND v nedalekém Karlíně. Chceme, aby se většina zkoušek inscenací přenesla z jevišť do nových prostor, kde zároveň probíhá i výroba dekorací a kostýmů. Sníme o tom, že se inscenace ve vysoké kvalitě připraví mimo historické divadelní budovy a až pak se přenese na jeviště. To by vedlo k významným finančním i ekologickým úsporám, ke zkvalitnění přípravného procesu inscenací a stali bychom se konečně divadlem 21. století.
Velkou výzvou vašeho funkčního období byla pandemie covidu. Přinesla nám tato situace nějaké poučení?
Ano. Uvědomili jsme si, že nejdůležitější pro divadlo jsou diváci, kteří nám důvěřují dlouhodobě a rádi k nám chodí opakovaně. To jsou totiž ti, kteří se k nám vrátili jako první. Poslední čísla ukazují, že do Národního divadla se čeští a středoevropští diváci vrátili v plné síle. Zatím nám chybí turisté ze zámoří. Obecně vzato je Národní divadlo na stejné návštěvnosti jako před covidem. Rozdíl je ve struktuře návštěvníků. Před covidem jsme měli ve Státní opeře zhruba 70 procent návštěvníků ze zahraničí. Dnes je to o desítky procent méně, ale podařilo se nám přivést o desítky procent více diváků českých.
Letos si v Národním divadle připomínáme 140. výročí znovuotevření po požáru. Čím je výročí důležité?
Celých 140 let je Národní divadlo symbolem české státnosti, české svobody i nesvobody, českého sebevědomí i zápecnictví. Na naší historii je překrásně vidět, jakou úroveň má český stát a jak myslí česká veřejnost. Národní divadlo je přes všechny peripetie, které samozřejmě byly i negativní, stále jedním z nejvýznamnějších symbolů naší kulturnosti v nejširším slova smyslu i naší schopnosti tvořit samostatně a svobodně.
Na konci srpna došlo k vytopení podzemí Státní opery. Jaké jsou škody? Dá se jim nějak do budoucna zabránit?
Děkujeme Hasičskému záchrannému sboru ČR, bez něhož by škody byly daleko větší. Bude několik týdnů trvat, než vyschnou všechna zařízení a budeme je moci spustit. Potom uvidíme, jak velké škody jsou, zatím je odhadujeme v řádu nižších desítek milionů. Zabránit vyplavení se nyní prakticky nedá kvůli nešťastnému umístění Státní opery uprostřed dálnice. Budovy jsou v dolíku a v případě dramatického přívalového deště se voda z vinohradského kopce hrne přes magistrálu schodištěm ke služebnímu vchodu SO z jedné strany a do technického tunelu z druhé strany. Pokud bychom zde vybudovali zábrany, poteče voda dál pravděpodobně do nové budovy Národního muzea a do metra.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Zdeněk Sokol
Sdílet na sociálních sítích
