Jak funguje doprava v Národním divadle

Kam mizí kulisy

Převoz scénografie připomíná složitou stavebnici. Jednotlivé části se nakládají do speciálních klecí, ty se naloží do návěsů a zase se vykládají v divadle, aby se daly po příjezdu rychle sestavit. Každé představení má jiné požadavky: někdy stačí jedno auto, jindy vyjíždí několik tahačů s návěsy najednou. „Návěsům se říká taky bouda. Vychází to ještě z dob, kdy tahali povozy k divadlům koně.“

Velká část dekorací vzniká ve výrobních dílnách a malírně na Floře. Odtud putují poprvé při dekorační zkoušce do Národního divadla, Stavovského divadla nebo Státní opery. „Dekorační zkoušky jsou největší blázinec,“ říká Kovář bez váhání. „Ráno se přiveze dekorace na zkoušku a večer se někdy na stejném jevišti hraje jiné představení. Všechno se musí rychle rozebrat, naložit a připravit pro další provoz.“ Mezi reprízami se ukládají do skladů – část u Apolináře, inscenace Státní opery zase do skladu v Čakovicích. „A to, co se delší dobu nehraje, jde většinou do skladu v Čečelicích,“ vysvětluje Kovář. Pokud inscenace definitivně skončí, putuje na likvidaci.

Jedenáct návěsů a nekonečné manévrování

Oddělení dopravy dnes spravuje jedenáct návěsů, čtyři tahače, několik skříňových aut a dodávek, dva minibusy a osobní vozy. Každé auto má své specifické využití. Menší „skříňová auta“ převážejí kostýmy do čistírny a zpět, jiná vozí světelnou techniku nebo hudební nástroje. „Při přepravě kulis technici nejdřív naloží návěs, pak naskáčou do minibusu a jedou na místo, kde všechno zase vykládají,“ říká vedoucí skladu David Fikrle.

Samostatnou disciplínou je doprava v historickém centru Prahy. „Ke Stavovskému divadlu můžeme s některými vozy jen do sedmi ráno. Pak tam návěs klidně stojí dva nebo tři dny, pokud je více repríz za sebou,“ popisuje Kovář. „Někdy stojí na Ovocném trhu i tři boudy najednou. Stavovské divadlo nemá prostory na skladování, a tak tam uvnitř návěsů dekorace čekají na to, až zase nebudou delší dobu potřeba. A pak se odvážejí zase nad ránem. Vycouvat s tak velkým autem je dost o nervy.“ A pokud je zrovna nutné vjet na Ovocný trh v průběhu dne, musí se ve spolupráci s policií dokonce zastavit provoz v Hybernské ulici.

U Národního divadla „boudy“ čekat na opětovné naložení nemohou, ale v historické budově je více prostoru pro uskladnění. Největší uskladňovací prostory má Státní opera. Tam ale zase bývá někdy obtíž se dostat kvůli omezení dopravy kolem Muzea. A když se přidá ještě nevlídné počasí, o zábavu je postaráno! „Jednou v zimě se na Vinohradské ulici střetly dva nákladní vozy: náš a jeden z Divadla na Vinohradech. Zrovna hodně nasněžilo a náš tahač tam zapadl. Do cílové destinace jsme se v ten okamžik nedostali…“ vzpomíná Kovář na krušný okamžik.

Když někdo zapomene domeček

Přestože je doprava detailně naplánovaná, improvizaci se občas nejde vyhnout. „Jednou jsem sám musel při největší zácpě až z Čakovic přivézt do Státní opery zapomenutý domeček z Dona Quijota,“ vybavuje si se smíchem Fikrle. Podobných situací prý není málo. Někdo zapomene rekvizitu, jindy je potřeba během několika minut převézt část dekorace nebo zastavit dopravu kvůli vykládce. „Vyjít vstříc všem je asi to nejtěžší,“ přiznává. „Každá dekorace je jiná, některé věci jsou křehké a musí se převážet opatrně. Musíte všechno dobře roztřídit, uvázat a promyslet, aby se nic nepoškodilo.“

Tvrdý chleba řidičů

Práce řidičů v Národním divadle rozhodně nekončí za volantem. Pomáhají s nakládkou dekorací, koordinují se s jevištními mistry a často řeší situace pod časovým tlakem. „Řidič tvrdý chleba má,“ říká Kovář. „Není to pravda. Většinou si koupí rohlík,“ kontruje Fikrle s humorem.

Právě humor a schopnost improvizace jsou podle něj pro práci v divadelní dopravě zásadní. Stejně jako vztah ke kulturnímu prostředí.  „Pořád jsme součástí divadla. I když jsme mimo jeviště, jsme v kontaktu s lidmi, kteří to celé vytvářejí. A to je na té práci krásné.“

 Texty o divadelních profesích jsou doplňkem cyklu komiksů, který uveřejňujeme v rubrice Komiks.