„V New Yorku je krámek, kam nikdy nedojdem, kam nikdy nedojdem, kam nikdy nedoletíme (…)“
Nevím, kde se v něm vzala ta utkvělá myšlenka, já jsem žádnou podobnou neměla, v New Yorku jsem nikdy nebyla, takže jsem ani nemohla říct: tohle je místo, kam se chci vrátit a které musím vidět jako první. Neměla jsem žádný plán, ale měla jsem sen – sen o New Yorku, kterým to celé začalo. Vzbudila jsem se s vědomím, že tam pojedeme. Až dosud to bylo nemožné, víc než nemožné – New York byl přímo ztělesněním nemožnosti.
Toho dne jsem mu na zahrádce naší oblíbené kavárny řekla: Poleťme do New Yorku. Rodiče tam mají přítelkyni, starší paní, která nás ubytuje. Vymyslela jsem plán, jak seženeme peníze na letenky. Než se odstěhuju do nového bytu, budu pár měsíců bydlet u tebe. Ale musíš to vydržet – musíš vydržet, že celé léto budu bydlet s tebou v tvém malém bytě. A on kývnul, protože na to nešlo nekývnout.
První místo, které jsme v New Yorku spatřili, byla Oděsa. Když jsme vystoupili z metra na jeho předposlední stanici v Brighton Beach, uslyšeli jsme tóny tahací harmoniky. Uviděli krámky pod nadzemkou s nápisy v azbuce, lékárnu, cestovní kancelář a obchod, kde se prodávaly uzené ryby, kaviár, kysané zelí a pirožky. Odsud to už bylo jen pár kroků k pláži a Luna Parku na Coney Island, ale my jsme pokračovali do jedné z bočních ulic, kde stojí cihlové řadové domky se schodišti a malými verandami. Na nich posedávají plešatí Davidové, Semjonové a Lvové, kteří sem přišli v sedmdesátých nebo devadesátých letech a kouří doutníčky, zatímco jejich Rózy, Fainy a Susany vaří v kuchyních plov s rozinkami.
Dříve než jsme stačili odložit zavazadla, Susana řekla, že nás vezme na projížďku městem. Že si kvůli tomu vzala dovolenou a vyleštila auto. Že nás vezme přes celý Brooklyn do Manhattanu a ukáže nám Financial District a Great Zero a Central Park a nemocnici Mt. Sinai, kde pracuje. Že to bude senzační výlet.
A tehdy on na mě celý nešťastný vysypal, že nejdřív ze všeho musí vidět Brooklyn Heights. Že se musí projít po Brooklyn Heights, pochopitelně pěšky, pochopitelně sám, nebo teda s tebou, opravil se, a dívat se na Manhattan a na skyline přes vody zálivu. Zkusila jsem to Susaně tlumočit, ale bylo to k ničemu, nenechala mě ani dokončit větu. Neptala se nás, oznamovala nám, jako
byla zvyklá věci oznamovat pacientům v Mt. Sinaji a svým třem dětem, které sama vychovala a postavila na nohy po manželově smrti.
A jak tam stála s klíčky v ruce a tvářila se už trochu netrpělivě a nasupeně, nezbylo mi, než bezmocně rozhodit rukama a říct, že je to od ní velmi laskavé a velkorysé, stejně jako je laskavé, velkorysé a senzační, že nás u sebe nechá bydlet, a nastoupit si. Dveře auta se s cvaknutím zavřela.
On se ani nesnažil skrývat svoji mrzutost, já jsem naopak nasadila křečovitý úsměv, protože jsem pochopila, že příští dvě hodiny budu muset být milá za dva, odpovídat za dva, pokládat otázky za dva a děkovat za dva. Věděla jsem, že naše hostitelka, která to celé dělala pro nás, – aniž jsme se jí ovšem prosili – očekávala, že budeme náležitě projevovat vděčnost. Vděčnost byla naše činže.
Za vteřinu už nás vezla pitoreskními ulicemi jižního Brooklynu. Jeli jsme po Shore Parkway podél šedozelené zátoky, nad kterou se klenul působivý oblouk Verrazzano-Narrows Bridge. Potom po Brooklyn-Queens-Highway, kde se před námi po několika kilometrech jízdy otevřelo panoráma jižního Manhattanu, velkolepé a kýčovité jako fototapeta. Projeli jsme DUMBO a Brooklyn Heights a zastavili na promenádě nad East River, kde nám poručila, že si máme vystoupit, dívat se a pózovat. Ona nám udělá snímek svým skvělým fotoaparátem s novým širokoúhlým objektivem, který si pro tuto příležitost objednala.
Do Manhattanu nás samozřejmě vzala přes Brooklyn Bridge. Projeli jsme Financial Districtem s jeho mrakodrapy až do nebe a pokračovali nahoru přes fotogenickou SoHo, kolem Washington Square a dál k West Village. Tam Susana zabočila doprava a vezla nás podél Central Parku, aby nám ukázala nemocnici Mt. Sinai, kde celých těch pětatřicet let, co je v Americe, pracovala. Zdravotní sestra na dětské kardiologii, řekla.
Když jsme minuli nemocnici, konverzace na chvíli utichla. Kolem ubíhaly zelené ulice severního Manhattanu. A najednou jsem to uviděla: řadu cihlových bytovek obklopených stromy, prolézačky, starší pár, který venčí psa, straku na parapetu. Srdce mi poskočilo. Byl to tentýž záběr pomalého filmu, v němž jsem se nějakým nedopatřením nebo zázrakem už ocitla. Podívejte, podívejte! chtěla jsem zavolat, ale hned jsem si uvědomila, že mi nikdo neporozumí. A tak jsem to spolkla a jen se dívala. Do očí mi maličko vstoupily slzy. Protože jsme byli tady, v New Yorku. A protože nikoho nemůžeme vzít s sebou do svého snu.
Autorka: Marie Iljašenko
www.marieiljasenko.com
Sdílet na sociálních sítích
