Hyperrealita našich smutných osudů

Herci Petr Vančura a Šimon Krupa o rolích synů v nové inscenaci Vassa Železnovová.

Ve středu 27. října 2021 má ve Stavovském divadle premiéru Gorkého Vassa Železnovová. Centrem Gorkého hry i inscenace Jana Friče a Marty Ljubkové je rodina provázaná nefunkčními vztahy. V rolích sourozenců z rodu Železnovových, Pavla a Semjona, jsou obsazeni Petr Vančura a Šimon Krupa. Co si myslí o inscenaci a jak se ve svých postavách cítí?

Jaké je podle vás sdělení Gorkého dramatu? Může k nám promlouvat i dnes?

PV: Jak by řekl můj táta, kterýho jsem nikdy nepoznal, takže jsem si ho musel domyslet, chytrýmu nic dávat nemusíš, sám si odnese. Až umřu, sám se chci Gorkého zeptat, co nám chtěl dát. Našimi současnými ústy prolezou staré věty a ušiskama diváků vlezou až do mozku a možná si tam udělají hnízdo. To skrze Jana Friče a Martu Ljubkovou Gorkij promlouvá – a je to tak skvělý. Tak je to arci správný, tak mě to baví.

ŠK: Dává nám dobrou příležitost zamyslet se nad tím, že vzdálenost mezi lidmi je čím dál větší a není naděje na záchranu. Nebo lépe: pokud chceme zachránit svět, běžme domů a milujme svou rodinu. Nejde o divadelní text slovo od slova. Jde o celkové vyznění a o bod ve společnosti, na který Gorkij namířil reflektor a Jan Frič k tomu bodu přidal porty a kytovce.

Kdo jsou postavy, které hrajete?

PV: Moje role se jmenuje Pavel. Taky neví, co se sebou. Popsat blíže roli, se kterou toliko souzním, je jako snažit se přiblížit smysl našeho bytí. Pavel není matematický vzoreček – je to člověk v situaci, takže něco jako vesmír sám, Schrödingerova kočka a jeleni v říji. Škoda písmen, to byste stejně nepochopili…

ŠK: Semjon je syn. Nepovedený syn. Syn touha. Syn marnost. Syn samota. Syn nenaplnění. Béčkový syn. Syn nedospělec. Zbytečný syn. To mu připomínají.

V jakém dějinném okamžiku se inscenace odehrává? A je to podstatné?

PV: Režisér Jan nás zasadil do současného Stavovského divadla. Všechno má svůj smysl a své místo, je to pečlivě komponovaná záležitost. Vypadá to na současnost, což je hodně důležité, ale v jiné rovině je to úplně jedno. Uvažovat o nadčasovosti se dá jedině v určitém času. Nejsem moc chytrej. Ale rád bych byl. Jsem herec, hraju Pavla. Doufám, že se přijdou podívat i filmoví režiséři.

ŠK: Celé se to odehrává v hyperrealitě našich smutných údělů. Tedy v současnosti, byť zahnuté. S tancem a střelbou. „Krize je tady Vasso! Když to vidím, je mi tě skoro líto...“