Filip Barankiewicz a Magdalena Souček: Balet ND má ve světě skvělou reputaci

Jaký je váš příběh? Jak jste se dostal k tancování? 

Můj příběh je docela jednoduchý. Moje maminka je malířka a grafická designérka a můj otec byl tanečník, první sólista ve varšavském divadle. S rodiči jsem jako malý kluk bydlel ve Varšavě přímo naproti divadlu a nad taneční školou.  

To muselo být krásné. A v kolika letech jste vy sám začal tančit?  

Začal jsem až v deseti letech, můj tatínek byl proti, ale maminka mě podpořila a tajně jsem si podal přihlášku do taneční školy. Otci pak nezbylo nic jiného, než to přijmout jako hotovou věc. 

Takže jste začal tančit v deseti letech, studia jste ukončil v roce 1995, o rok později jste získal stipendium v Monte Carlu a pak jste začal tančit ve stuttgartském souboru, jestli mám správné informace.  

V podstatě ano, po škole jsem dostal stipendium do Monte Carla. Byl jsem tenkrát ovlivněn velkými tanečními hvězdami, jako byl Baryšnikov, a chtěl jsem jít tančit do velkého souboru. Po roce v Monte Carlu jsem se přihlásil do konkurzu k Reidovi Ander­sonovi do Stuttgartu. Na konkurz bylo přihlášeno asi 330 tanečníků a já jsem byl jedním z těch, které si vybrali. Bylo to obrovské štěstí. Byl jsem šťastný, viděl jsem kdysi na škole tančit Márciu Haydée a  Johna Neumeiera ve Varšavě Béjartovu choreografii The Chairs a cítil jsem, že je to tanec, který chci já sám dělat. Aktivně jsem pak tančil osmnáct let.  

Tančíte ještě?  

Ne, netančím, ale rád se udržuji v kondici a slíbil jsem si, že v letošní sezoně na sebe budu přísnější a dám se (sám pro sebe) zpět do formy.  

Jste teď v Čechách, s celou rodinou, byl vám prodloužen kontrakt na pozici ředitele Baletu Národního divadla. Proč právě Praha a jak hodnotíte svoji dosavadní práci se souborem? 

Od roku 2003 jsem pravidelně tančil s pražským souborem jako host, takže jsem ho dobře znal. Soubor byl skvělý po umělecké stránce a vždycky jsem do Prahy rád jezdil. Podle mě musí tanečníci takového souboru ovládat klasický balet, aby mohli tančit moderní představení. Nyní máme premiéru choreografie Williama Forsytha, kterou nemůžete dobře zvládnout bez perfektní klasické průpravy. Je důležité, aby se to tanečníci učili už na škole, aby znali různé taneční styly a dokázali je propojovat. A to je třeba i otázka na naše taneční konzervatoře. 

Zajímalo by mě, jaká je vlastně pracovní náplň uměleckého šéfa. Co všechno musíte dělat?  

Učím tanečníky, chodím na zkoušky, trénuji je společně s baletními mistry, vybírám choreografie, sestavuji dramaturgii a repertoár. 

Soubor je mezinárodní. Jak tanečníky hledáte?  

Ano, tuto sezonu máme v souboru tanečníky sedmnácti různých národností. Chodí nám žádosti o přijetí z celého světa prakticky každý den. Soubor má mezinárodně velmi dobrou pověst. Noví tanečníci dostávají nejprve kontrakt na jeden rok, poté na další rok a pak na roky dva. 

To je skvělé, gratuluji k vybudování souboru s tak skvělou reputací! Na druhou stranu jsem zaslechla kritiku, že v souboru není dost Čechů. Proč tomu tak je? 

Je to jednoduché – v taneční profesi je mi jedno, odkud kdo je. Národnost není třeba zohledňovat, důležité jsou taneční schopnosti. Naši tanečníci musí být komplexně vybaveni – mít charisma, vášeň pro tanec, osobnost, muzikalitu a samozřejmě dokonalou technickou průpravu.  

Jste šťastný tam, kde jste?  

Jsem v první řadě šťastný, jak skvěle jsme přestáli pandemii. Zkoušeli jsme během celého roku, připravili jsme nové premiéry, tanečníci pracovali tvrdě a jsem na ně velmi hrdý. Děkuji našemu řediteli, že nás podpořil a za dodržení všech opatření nás nechal zkoušet. A my jsme tak připraveni na novou sezonu. Budeme hrát celý náš repertoár, připravujeme zájezd do Tel Avivu, uvedli jsme Spící krasavici – první premiéru Baletu v zrekonstruované Státní opeře – a nyní v říjnu uvádíme premiéru Forsythe / Clug / McGregor. 

A co v budoucnosti? Je něco dalšího, co byste rád dělal? 

Je to dilema mezi tím, co chceme a co můžeme. Rád bych přinesl choreografie, v nichž si naši tanečníci zatančí role, o kterých sní. Nyní mám prodloužené působení v Národním divadle do roku 2026 a můj program je až do roku 2026 připravený, vše záleží pouze na tom, jak se ustálí svět divadla po pandemii, zda budou chodit diváci a začnou jezdit diváci i ze zahraničí. V Čechách je zvykem, a také otázkou rozpočtu, že se titul drží na repertoá­ru několik sezon. Například v příští sezoně bude mít Balet na repertoáru více než patnáct různých titulů, což je sice velmi atraktivní pro publikum, ale nesmírně fyzicky náročné pro tanečníky a je opravdu těžké udržet vysokou kvalitu každého představení. Tančit jeden den Oněgina a druhý den moderní choreografii Forsytha je opravdu obtížný úkol. Není to pouze o výkonech, ale o emočním naladění tanečníků na jejich roli a na publikum. Proto mám rád Crankovy balety. Není to proto, že bych byl Crankův fanatický obdivovatel, ale protože Cranko otevírá tanečníkům srdce a uvolňuje v nich emoce.  

Ano, musím uznat, že to v současných baletech Národního divadla velmi vnímám. Není to pouze o dokonalé technice, jak tomu bylo za minulého režimu, ale emoce jsou nyní z jeviště opravdu cítit a divák vnímá mnohem víc než jen pohyb těla, který vidí.