Foyer
Říjen 2025
Hvězda z nebe
Když jsme vešly do lesa, zrovna začalo krápat. Pomalu jsme stoupaly po pěšině, která se zatím líně vinula kapradím. Byla dlážděná pískovcovými kameny, které se tu a tam uvolnily, a křivý povrch nás nutil dívat se pod nohy. Věděly jsme, že brzy začne prudké stoupání, a tak jsme nespěchaly. Proč také? Sestry, které se neviděly celé léto, si mají na výletě o čem popovídat.
Les kolem byl ještě zelený, ale byla to už unavená zeleň a buky už tu a tam začaly zlátnout.
„Tak jak to zvládáte v klášteře bez ředitelky?“ řekla jsem bezmyšlenkovitě a hned toho zalitovala. Mou mladší sestru je těžké přimět mluvit o něčem jiném než o práci a tady jsem si sama naběhla. Teď ji jen tak nezastavím.„To víš, že špatně,“ vzdychla, „jsme docela bezprizorní. Ona uměla zařídit úplně všechno.“
„Když máte kanceláře v klášteře, neměli byste jí říkat spíš matka představená?“
„He he, to by k ní docela sedělo,“ zasmála se.
Rozpršelo se a vzduch teď byl plný kapiček. Ze silnice hřeben Broumovských stěn dnes není vůbec vidět, je celý ponořený do oparu. Vítr sem tam žene chomáče mraků. Za takového počasí les připomíná moře. Zatím je vcelku přívětivé, ale to se brzo může změnit. Zastavily jsme se a začaly z batohů vytahovat pláštěnky. Sestra měla krásný nový batůžek s liškou, ale můj byl starý a všude se páral. Byl to baťoh z daleké minulosti, ještě ze střední školy. Většinu času teď ležel ve skříni a čekal na moje sporadické návštěvy v někdejším domově. Ale to bylo jedno. V pláštěnkách přetažených přes batohy jsme stejně vypadaly jako dva přízraky.
„Pojďme,“ řekla jsem, protože do prudkého kopce se nechtělo ani jedné z nás. „Mysli na to, že nahoře si v chatě dáme čaj s rumem.“
„Počkej,“ řekla sestra a zatahala mě za rukáv. Ukázala někam dolů do lesa. Svahem, ale ne po cestě, nýbrž po úplně zarostlé a skoro neviditelné stezce stoupaly nahoru dvě shrbené postavy. Jejich pěšina se brzy měla protnout s naší cestou. Na první pohled se podobaly nám, ale místo pláštěnek měly tmavá řeholní roucha.
„Co to je, zase nějaká sousedská slavnost?“ protočila jsem oči.
„Ne, benediktini,“ zašeptala sestra a zatahala mě, ať si dřepnu.
„Jaký benediktini? Vy už v klášteře dávno žádné nemáte přece.“
„Pssst, poslouchej, vole!“ zašeptala. A opravdu, už bylo slyšet, jak si povídají.
„Říkal jsem ti, bratře, že jdeme špatně, ale ty jsi mě neposlouchal. Pán bůh nám nyní pomáhej, abychom neskončili v roklině a nesežrala nás divá zvěř.“
„Jdeme dobře, nesmíš mít tak slabou víru, bratře. Ještě chvíli stoupání a uvidíš, jak se nad námi rozzáří zlatá hvězda."
„V tomhle počasí? Vždyť začíná bouřka!“ oponoval první.
„Tím lépe! Jak pravil opat Otmar, mistr Kristián nám postavil takovou kapli, že bude majákem i za nejhorších bouří. Už nikdo cestou přes Stěny nikdy nezbloudí.“
„Ještě že toho opata máme, zvelebil tento divoký kraj jako dosud nikdo. Bůh mu žehnej,“ řekl druhý.
„Co to, snad znamení? Pohleď, bratře, tu na skále je podivná modrá značka!“ Mniši se zastavili a začali zkoumat turistickou značku, která se objevila, když se pěšina protnula s cestou. S úsměvem jsme se na sebe podívaly. Už jsme to znaly. Byly jsme na rozvodí dvou moří a rozhraní dvou prostorů, za bouřky. V těchto místech se to stávalo: člověk se na okamžik dostal do časové kapsy a dvě časové roviny se na okamžik protnuly. Nečekaně jsme se staly svědky toho, jak se dva benediktini jdou podívat na kapli Panny Marie Sněžné, kterou právě vztyčili na hřebeni Broumovských stěn podle nákresů Kiliána Ignáce Dientzenhofera.
Jakub Berger: Hvězda (Část grafického triptychu Koruna)
Trvalo to jen chviličku. V další minutě se mniši rozpustili v mlze a jejich hlasy utichly.
Zašustělo listí, zahoukal nějaký pták. Ještě chvíli jsme tiše seděly v kapradí a pak se mlčky vydaly nahoru v jejich stopách. Na rozdíl od nich jsme neměly obavy, jestli jdeme dobře. Věděly jsme, že po prudkém stoupání se objeví pískovcové schody, potom podejdeme most a uvidíme ji – pěticípou barokní kapli se zářivou hvězdou na vrcholu, která těm, kdo překračují Stěny z Broumova do Police, už téměř tři sta let září jako maják v moři.
A pak si dáme čaj s rumem.
Autorka: Marie Iljašenko
www.marieiljasenko.com
Sdílet na sociálních sítích
