Emoce a pocity skladatele a dirigenta Jana Kučery

Mrazení v zádech, extáze, dojetí. Takové jsou pocity a emoce, které skladatel a dirigent Jan Kučera zažívá denně prostřednictvím hudby. Skladatelsky se na prkna Národního divadla vrací osm let po světové premiéře jeho komické opery Rudá Marie. Ve spolupráci s režisérem Davidem Radokem vzniká opera Don Buoso, která dějově předchází Pucciniho groteskní a jiskřivé jednoaktovce Gianni Schicchi a líčí, jak to celé se smrtí Dona Buosa mohlo být. A co je to vlastně za lidi, tihle příbuzní bohatého nebožtíka?

Na začátku listopadu bude mít premiéru vaše opera Don Buoso, operní prequel k Pucciniho opeře Gianni Schicchi. Jaká skladatelská úskalí takový neobvyklý žánr přináší?

Pan režisér David Radok vymyslel fiktivní příběh toho, co Pucciniho opeře předcházelo či spíše možná mohlo předcházet. V mé opeře jsou tedy stejné postavy jako v Giannim Schicchim, rovněž téměř totožné je i obsazení orchestru. Hned na začátku naší spolupráce před dvěma roky jsme si řekli, že nechceme geniální Pucciniho hudbu napodobovat či kopírovat, to bych ani neuměl. Zároveň ale nelze, aby se v první půlce tytéž postavy vyjadřovaly například atonálním či minimalistickým hudebním jazykem. Libreto jsem tedy zhudebnil, nejlépe, jak jsem uměl, svojí hudební řečí, která měla vždy základ v melodii a harmonii. Pozornému posluchači a znalci Pucciniho hudby však jistě neujde několik záměrných hudebních citací a hříček. Protože se vracíme v čase, zní například v jednom místě Pucciniho hudba z Gianni Schicchiho přepsaná přesně notu od noty, ale pozpátku. A zní to skvěle!

Měl by divák znát Pucciniho operní komedii Gianni Schicchi, nebo to potřeba není?

Je to samozřejmě lepší, protože tak lépe pochopí spoustu narážek, které zazní v první půlce a dá si je do souvislostí. Obě opery lze ale rovněž vysledovat prostě jako první a druhý díl a nechat vše na sebe zapůsobit jako celek.

Umění obecně pracuje s archetypy. Jaké archetypy najdeme v opeře Don Buoso?

Pokud v sobě nese většina postav v opeře Gianni Schicchi negativní vlastnosti, v opeře Don Buoso jsou jejich záporácké charaktery ještě zveličeny. Není tam v podstatě jediná kladná postava, včetně role titulní. Všichni prahnou po penězích a luxusu, jejich morální úroveň se blíží nule, jsou neupřímní, plní přetvářky a předstíraných citů. 

Jaké jsou pocity skladatele šest týdnů před premiérou?

Nebudu zastírat, že pro českého skladatele je uvedení jeho opery v historické budově Národního divadla jedním z profesních vrcholů. Vnímám to tak, je to opravdu obrovská čest a radost zároveň. Ale přináší to samozřejmě taky krásný druh trémy a očekávání. Nutno ovšem říct, že celý tým vynikajících pěvců, které precizně a důsledně vede maestro Giancarlo Andretta i pan režisér Radok, ti všichni jsou zárukou toho nejkvalitnějšího provedení. 

Jan Kučera

A s jakými emocemi prožíváte samotné premiéry?

Pokud je sám diriguji, je to téměř jako normální koncert, samozřejmě ozvláštněný tím, že nesu dvojí kůži na trh, skladatelskou i dirigentskou. Pokud jsem v hledišti, snažím se zůstat v klidu, ale jsem vždy velmi nervózní, protože už s tím sám nemohu nic udělat.

Je to přes dvacet let, co jste debutoval se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu se třemi symfonickými básněmi na motivy českých spisovatelů Kundery, Hrabala a Koláře. Co se za tu dobu změnilo ve vašem vnímání hudby, co všechno vás hudba naučila?

Hudba je jedním z nejlepších vynálezů lidstva a už od dětství je to můj svět. Speciálně ten skladatelský je hodně intimní, osobní, nepouštím do něj nikoho, možná to ani nejde, i kdybych chtěl. Má fascinace hudbou je stále stejná, možná dokonce v průběhu času roste. Téměř denně zažívám z krásné hudby mrazení v zádech, extázi, dojetí. To je při tom obrovském provozu a profesním zahlcení množstvím hudby až zarážející, protože hrozí rutina a otupění. Dokud ale fungují ty pocity slovy nevysvětlitelné a okouzlení, je vše v pořádku. 

Jste zároveň dirigent, skladatel a klavírista. Pokud se bavíme o přístupu k hudbě, v čem je která z těch profesí jiná, jedinečná?

Dirigentská profese je exponovaná, viditelná, vůdčí, velmi zodpovědná, je zkrátka mnoho očí, které sledují mé počínání. Dirigent tvoří něco z něčeho, skladatel něco z ničeho. U skladatelského pracovního stolu jsem sám s prázdnými pěti linkami, sám za sebe. Tenhle extrémní rozdíl mi ale vyhovuje a jde s dirigováním ruku v ruce. Mnohokrát jsem řekl, že skladatelská činnost je až nezdravě asociální, ale jinak to zkrátka nejde, je potřeba se zavřít, až sobecky nevnímat okolí a vysedět to. Je v tom neuvěřitelná svoboda a zároveň až poněkud skličující nejistota, pochyby, zda to má smysl, jestli to bude dobré, jestli to někdo bude chtít hrát, zda jsem ve svém hudebním sdělení alespoň trochu originální, zda je to v pořádku po technické stránce, jestli je v pořádku instrumentace, forma a v neposlední řadě korektury not, aby muzikanti dostali dobré party. Je toho mnoho. Naštěstí mám kolem sebe výborné lidi, notografy, kteří mi pomáhají. 

Klavírní výtah z Dona Buosa

Co jsou atributy skvělého dirigenta?

Na to nemám recept. Měla by to být komplexní osobnost bez komplexů. 

Do jaké míry v hudbě odráží dílo osobnost autora? Co při nastudovávání čtete – ve vašem případě – ne mezi řádky ale mezi notami?

Pokud je to upřímná a pravdivá hudební výpověď, což u dobrých skladatelů bývá, určitě lze vystopovat souvislost mezi jejich dílem a osobností, jejím životním příběhem, smýšlením. Myslím, že Antonín Dvořák byl stejně přímý a ryzí, jako je jeho hudba, žádný kalkul, jen čisté srdce na dlani. Možná si tohoto svého oblíbence jako osobnost idealizuji, ale troufám si tvrdit, že nejsem daleko od pravdy.

A co se můžeme z vaší autorské hudby dozvědět my o vás? Obzvlášť když je váš záběr dost široký – píšete hudbu symfonickou i komorní, kantáty, balety, písně, opery, scénickou hudbu...

To asi ať raději posoudí jiní. Pokud bych měl ale přece jen drobnou analýzu sám udělat, je určitě evidentní, že je u mě velká touha a vášeň k objevování nového a neustrnutí na jednom hudebním místě. 

Toto vydání Foyer má téma naděje. Existuje nějaký tón, akord nebo třeba celá skladba, které jsou pro vás hudebním synonymem pro naději?

I ta nejdepresivnější či nejtemnější skladba by měla naději přinášet, už z podstaty hudby samotné. Co se hudebního výraziva týká, mám určité svoje osobní asociace s některými tóninami, ale jsou spíše intuitivní a subjektivní než nějak exaktně vysvětlitelné. C dur je jednoznačně akord vítězný, d moll patetický, E dur jásavý, a pokud bych měl přiřadit tóninu ke slovu naděje, byla by to Des dur. Ale opakuji, že nevím přesně proč. V umění je stejně dovysvětlovávání k ničemu a musí v něm vždy zůstat trochu tajemství.

Foto: Libor Sváček, Jan Kolman

Pavlína Saudková

Sdílet na sociálních sítích

Mohlo by vás zajímat