Doby s dětmi a doby s rodiči

Již tento měsíc uvedeme na Nové scéně ve světové premiéře hru Ondřeje Novotného Otec hlídá dceru, jejíž hlavní témata jsou rodičovství, strach a péče o děti, ale časem také o stárnoucí rodiče, vyrovnávání se s vlastní měnící se pozicí v rámci rodiny.

Témata, která se dotýkají vlastně nás všech. Zeptali jsme se tedy hereček a herců Veroniky Lazorčákové, Taťjany Medvecké, Radúze Máchy a  Šimona Krupy, co osobního vnímají ve svých rolích oni. Kromě toho se dozvíte, jaké zážitky z dětských hřišť si v sobě nesou, kdo z nich byl král prolézaček a kdo naopak dítě existenciálních písečných prožitků.

Jak osobní je pro vás vaše role v připravované inscenaci?

V. L.: Myslím, že v tematických rovinách otázek, které Ondřej Novotný ve svém textu vrší a klade, se nutně musí pro každého objevit něco osobního, s čím se v jednu chvíli trochu ztotožní. Text sám totiž vnímám jako empirickou zkušenost autora doplněnou jeho hravou představou budoucnosti. Je to z mého pohledu trefná zpráva o více než jen jedné generaci a jejích problémech. Nejsilnější je pro mě zřejmě téma zodpovědnosti a péče („Za děti odpovídají rodiče. – Odpovídají děti za své rodiče?“). Chtěla bych umět psát jako Ondřej.

T. M.: Vzhledem k tomu, že mám v této hře více rolí, je pro mě určitě nejosobnější role babičky hlídající svého vnuka na hřišti.

R. M.: Stejně jako moje postava mám malou dceru a mladšího syna. Taky často řešíme mužský a ženský úhel pohledu na výchovu, ale nemyslím si, že si v názorech odporujeme tak často jako postavy ze hry. Ale to bilancování nad životem, který se mi teď ve třiceti čtyřech letech nějak záhadně láme, mě asi taky s postavou spojuje. Vidím ve hře spoustu narážek na nás, mladé otce, kteří by se rádi občas zase vrátili zpátky do doby bez dětí. Doby svobody, piva a nezodpovědnosti.

Š. K.: Velmi. Jak pro úděl marnotratného syna, který se snaží utéct v podstatě sám před sebou, tak pro někoho, kdo se celý život tiše obává, jestli se dokáže vyrovnat s postupným odchodem svých rodičů. Jestli obstojí v laskavosti a trpělivosti, v péči, kterou obdivoval, když se jeho rodiče starali o rodiče své. Je to trochu Freud a trochu variace na oidipovské téma.

Otec hlídá dceru – Veronika Lazorčáková (foto: Patrik Borecký)

Máte nějakou intenzivní vzpomínku z dětského hřiště?

V. L.: Jako malé holce mi ujíždělo oko, takže mi paní doktorka předepsala nosit brýle s okluzorem. Jednak mi to bylo krajně nepříjemné a taky v krutém kolektivu mateřské školky se s tím člověk rychle stane terčem posměchu. Rozhodla jsem se jednat a zosnovala plán. Při pobytu venku na dětském hřišti v areálu školky jsem systematicky brýle zahrabávala do pískoviště, načež jsem doma tvrdila, že jsem je ztratila. Rodiče i doktorka to se mnou nakonec po čase vzdali. Až po letech moje máma potkala učitelku ze školky, která jí sdělila, že při jednom z čištění pískoviště tenkrát našli čtvery brýle… s okluzorem!

T. M.: To hřiště tam už dávno není, protože jeho místo zabrala rozšířená silnice směrem na Roztoky u Prahy, ale chodívali jsme tam s družinou. V minulém století.

A já jsem chtěla upoutat pozornost staršího kluka, předpokládám tehdy už páťáka (já chodila do první), a když vyskočil z rozhoupané houpačky (tenhle typ už na hřištích nevídám, byly to dvě lavičky proti sobě a uprostřed plošina, která se dala krásně rozhoupat), tak já vyskočila taky. Dopadla jsem na záda a vyrazila si dech. Ale zaujala jsem ho, protože řekl, že krásně kejhám.

R. M.: Když jsem byl hodně malý, spadl jsem z klouzačky a od té doby mi na jednom místě rostou viditelně světlejší vlasy. Ale vytěsnil jsem to, pamatuju si to jen z vyprávění rodičů. Možná i trochu proto jsou pro mě teď dětská hřiště místem s takovou záhadnou nahromaděnou negativní energií.

Š. K.: Socialistický realismus. Ostrava-Poruba. Vysoké zděné domy se zdobenými průčelími. Za nimi je vnitroblok s unifikovanými prolézačkami. Mají téměř opadaný lak. Je horko, ale občas zafouká vítr. Prašné hřiště uprostřed kaskád budov stojí v nepoměru s plnou zelení stromů. Vedle pískoviště je docela malý kolotoč a na druhé straně travnatý prostor s klepáčem na koberce. Mám plné pěsti písku, který nechávám opakovaně protékat mezi prsty. Písek mi zalézá do uší, za lem kalhot. Svědí a škrábe v ohybech těla. Spodní vrstva písku je vlhká. Studí na kolenou. Forma na buchtičky je červená. Matka má bledě modré šaty, dlouhé vlasy a je navždy bezstarostná.

Foto: Patrik Borecký

Ptala se Kateřina Prášilová