Činoherní oslavenci 

Náčelníku, či jak někteří familiárně říkáme: Náčo! 

Jako osoba, jíž jsi sám přišrouboval destičku, ti přeju, aby se všechna horská stavení, kam vstoupíš, rozzářila ve světle tvé nekonečné trpělivosti; aby ti soused nezajížděl kolama do louky a přestal při práci poslouchat Rádio Impuls; aby ti to stále tak pálilo, chodilo a lyžovalo; aby ti všichni víc rozuměli a míň tě vytáčeli, prostě abys byl v životě co nejspokojenější a nejvíc s těma, který máš rád. No a samozřejmě ti přeju, aby si tvé okolí už konečně všimlo, že kromě mladých chlapců zvládneš hrát i nastávající seniory. Gratuluju ti k tomu, že nasazuješ šestý gumy, a těším se na tvýho prvního jevištního dědečka!  

A nám všem přeju, aby se bidlasin nikdy nevyráběl průmyslově, nebo bychom se všichni určitě předávkovali. 

Měj se skvěle, M. 

Milý Sašo,  

je těžké se smířit s tím, že je to už skoro třicet let, co jsme se stali kolegy v Divadle Komedie. Nechci psát o tom, že čas letí, to je fakt, se kterým nikdo z nás nic neudělá. Padesátníci jsou zralí muži, v oku mohou mít ještě jiskru, někteří dokonce mohou jako ty klamat svým chlapeckým vzhledem, nicméně padesátníci už také mají něco za sebou. Když se dožiješ stovky, jsi teď v polovině svojí cesty životem, ale jak říká jeden filosof, je to věk, kdy už není vidět přístav, ze kterého jsme vypluli, leč v mlze se viditelně rýsuje přístav, kam chtě nechtě jednou doplujeme. Taková je realita, takový je holý fakt. Ale také se říká, že není tak důležité, kam plujeme, protože nejdůležitější je samotná cesta, ta je plná kouzel a překvapení a trápení a radosti a zkrátka toho všeho, co dělá život tím největším zázrakem. Buď věrný sám sobě a věř svým blízkým přátelům. Divadlo je obrazem našich životů a to, co děláme, je vlastně divadlo na divadle a když toto naše soukromé divadlo souvisí s našimi životy, pak vlastně může být herectví důstojným povoláním! Přeju ti, abys vykročil do druhé padesátky s jiskrou v oku, svižným krokem a s nadějí, že život je zázrak.  

David Prachař 

Milý Václave, 

když jsem před několika lety nastoupila do Národního divadla jako nápověda, stalo se šťastnou náhodou, že mé první kroky v zákulisí vedl milý, sametový, uklidňující a vždy připravený (ku práci i ku vtipu) hlas z inspice. Byl to hlas neméně atraktivního muže-kmeta (co se délky pobytu za inspicientským pultem týká), pana Václava Bláhy. Milý Václave, je mi ctí, že mohu napsat zdravici k Tvým narozeninám právě já, ač se známe vlastně velmi krátkou dobu (oproti všem Tvým přátelstvím z „pracoviště“). Když tedy budu počítat roky, které se my dva známe, mohu se smělostí prohlásit, že jsme taková mláďátka! A tak Ti přeju k Tvému jubileu stále mladistvý elán, podložený ohromující praxí a snoubící se s radostí a profesionalitou, s jakou svoji práci vždy vykonáváš, vykonávals a vykonávat budeš. Mám Tě moc ráda a nejen já. Hodně zdraví, štěstí a dlouhá léta. Velikou pusu.  

Eva Stanislavová 

Poprvé jsem s Monikou spolupracoval někdy po začátku tisíciletí – připravovala a s pečlivostí sobě vlastní hlídala nájemní smlouvy na Novou scénu a kanceláře v Liliovce pro Laternu magiku.  

Běžel čas a shodou šťastných okolností jsme se potkali podruhé – když se Činohra rozrůstala o Laternu a poté i o jevištní provozy Nové scény a Stavovského divadla, musel se rozšířit i její ekonomický tým. Monika si pěstuje několik oblíbených pomůcek, například systém. Ten se snaží neustále vytvářet a udržovat, jak to jenom jde. A když se k tomu přidá dokonalá znalost práce s tabulkami, je jasné, že ekonomický život Činohry má pevně v ruce. Navíc jí zůstala ta příslovečná pečlivost, takže nachází a koriguje chyby, které děláme my ostatní. Reaguje na ně laskavě, leč vytrvale. Vlastně jsem ji nikdy neviděl naštvanou, což je její další ohromná devíza. Takže – Moniko, všechno nejlepší! Jsi Excel lentní a máme Tě rádi! 

Petr Tošovský 

Milý Radúzi,  

poprvé jsem tě viděl před lety u přijímaček na DAMU. Já tam byl jako uchazeč o místo pedagoga, ty jako uchazeč o studium. Napsal jsem si do poznámek – „docela hezkej, vysokej, okatej“ – ale jak jsi hrál, to už si fakt nepamatuju. Mimochodem, ani jednomu z nás to tenkrát nevyšlo. 

Podruhé jsme se potkali za několik let při zkoušení Konce masopustu – ty jsi byl čerstvý absolvent JAMU a nová posila Činohry. A pak jsme spolu prošli spoustou více či méně povedených inscenací, často i v rolích (či dokonce kostýmech) velmi „nelichotivých“. Vrcholem našeho společného účinkování na jevištích Národního divadla je aktuální premiéra Mnoho povyku pro nic. Neumím si vlastně moc představit, s kým jiným bych mohl takto exhibovat v poněkud nedůstojném zlatém latexovém overalu než s tebou. Jsi totiž nesmírně trpělivý a laskavý, dokážeš mě povzbudit a rozveselit, když ztrácím půdu pod nohama i chuť do práce. Před lety na zájezdu ve Francii s inscenací 1914 jsme spolu nepřetržitě pili pravé šampaňské a ty ses dušoval, že už nikdy nebudeš pít nic jiného! Tak ti ke tvým pětatři­cátým narozeninám přeju tolik kulaťoučkejch zlaťoučkejch, aby sis to mohl vždycky dovolit!  

Tvůj Filip Rajmont