Vážený uživateli, je nám líto, ale Váš prohlížeč nepodporuje plné zobrazení webu. Doporučujeme Vám přejít na jeho aktuálnější verzi (MS Edge) nebo na některý z nejčastějších prohlížečů (Chrome, Firefox, Safari).

Činohra

Prosinec 2022

Čapkův Hordubal bez Hordubala 

Před deseti lety, konkrétně 14. listopadu 2012, mě poprvé napadlo dramatizovat Hordubala – bylo to ještě v jiném divadle i s jiným režisérem. Viděla jsem tehdy po čase Fričův film Hordubalové, román si znovu otevřela a nápad si tehdy poprvé zapsala. 

Když jsme začali s režisérem Michalem Vajdičkou nad dramatizací přemýšlet, napadalo mě několik možných variant. Nejdřív mi přišla nejschůdnější cesta začít objevením mrtvoly a vyšetřováním. Zdálo se mi, že oba četníci jsou docela vděčné figury, jak se s omezenými prostředky snaží každý po svém objasnit zločin. Pak jsem se teprve chtěla vrátit na začátek, odvyprávět pasáž až do smrti Hordubala, ne vše ovšem prozradit. A až poté (z)dokumentovat celý soudní proces. Anebo pracovat s dramatizací čistě jako s detektivkou? Co zkusit první část do Hordubalovy smrti lineárně odvyprávět, ale mnohem stručněji než je v románu? Nechat tam různé dějové díry a trhliny i zjevné nedořečenosti. Teprve u soudu ta jednotlivá místa postupně doplnit. Anebo je naopak vyprávět trochu jinak, z jiné perspektivy? Tato varianta totiž nejlépe nabízí možnost i „nedovysvětlení“ a „neodhalení“ vraha. Kdo byl vrahem a kdo inspirátorem vraždy? Jak nakonec vražda skutečně proběhla? Potřebujeme to vědět? Nemá ve vzduchu zůstat viset tajemství, jak to celé bylo? 

Bavila mě představa, že se vše před diváky odhaluje skutečně postupně – dokonce i zmínku o tom, že Hordubal by stejně zemřel, jsem chtěla nechat až na úplný závěr hry. Samotný soud se mi totiž jevil jako mimořádně dobrý materiál, zejména v momentu, kdy sledujeme, jak se veřejné mínění obrátí proti Polaně, nebo když se oba advokáti snaží vysekat své klienty.

 

Hordubal – Matyáš Řezníček (foto: Martin Špelda)

Při debatách s režisérem Michalem Vajdičkou se nám ovšem otevřela další – a pro mě zcela překvapivá – perspektiva: začít Hordubalovou smrtí, ale vyprávět historii Hordubala bez fyzicky přítomného Juraje Hordubala, ukázat jeho osud a život skrze jiné postavy. Skládat jeho příběh jako dvojí detektivku – nejen hledání „vraha“, ale i hledání skutečného Juraje Hordubala, jeho duše. Kým byl, než odešel do Ameriky, a kým byl, když se po osmi letech vrátil? 

Velký prostor věnujeme osudu Hordubalova bratra Mechajla a jeho ženy Oxeni. V románu se objeví až téměř na konci, přesto v těch několika větách, které nám o této dvojici Čapek sdělí, je najednou vše – nepoučitelnost i jakási rodová podobnost a kletba. Přes všechno, co Mechajl o strastiplných osmi Jurajových letech za oceánem ví, i přes to, že vidí, jak draze Juraj za svou anabázi zaplatil, se totiž i on sám chystá vydat do Ameriky. Snažila jsem se proto vystavět i další možný hordubalovský paralelní příběh. Odraz i obraz Jurajova osudu, příběh mladšího Jurajova bratra Mechajla, muže, který se na vesnici vlastně ani nehodí a svou až feminní náturou je leckomu možná pro smích. 

Ilona Smejkalová

Sdílet na sociálních sítích