Baletní memento La Sylphide

Subtilní ztělesnění prchavých vidin La Sylphide vzniklo ze spolupráce širokého tvůrčího týmu (choreograf Filippo Taglioni, libretista Nourrit, hudební skladatel Schneitzhoeffer, scénograf Ciceri a kostýmní výtvarník Lami). Choreografova dcera Marie Taglioni, představitelka hlavní role Sylphide, vstoupila do dějin baletu jako první balerína, která uplatnila v tanci artistický prvek „výdrž ve stoji na palci jedné nohy“, známý do té doby z prostředí cirkusu. Povýšila ho na smysluplný prostředek taneční výrazovosti, spjatý s důmyslnou technikou tehdy oblíbených divadelních „poletů“.

Umělecké krédo nastupující epochy baletního romantismu vyjádřil francouzský spisovatel a divadelní kritik Théophile Gautier:

„Čím více bude děj vybájený, čím více budou jeho osoby chimérické, tím méně bude dotčena pravděpodobnost; neboť dosti snadno se propůjčíme k tomu, abychom uvěřili, že Sylphide vyjadřuje svou bolest piruetou a lásku rond de jambem.“

Zatímco Marie Taglioni a francouzská verze jevištního ztvárnění baletu La Sylphide putovala vítězně kulturním světem, absolvent Královské baletní školy v Kodani August Bournonville uvedl již v roce 1836 stejnojmennou inscenaci s baletním souborem Královského dánského baletu. Mladý baletní mistr švédsko-francouzského původu (nar. 1805) inscenoval svou verzi La Sylphide s novým doprovodem hudebního skladatele H. S. Løvenskjolda pro sebe a dánskou balerínu Lucile Grahn.

Královským dekretem byl jmenován baletním mistrem Královského dánského baletu. Zde uplatnil své poznatky, které získal v Paříži dlouhodobým studiem baletu u Pierra Gardela, Augusta Vestrise a v angažmá tanečníka baletu Pařížské opery (tančil s Marií Taglioni). Dánský balet vedl, jen s malými přestávkami, v letech 1830 až 1877, zemřel roku 1879. Vytvořil více než padesát baletů, vypracoval systematickou metodiku tréninků a napsal několik odborných publikací. Gautierovo romantické baletní krédo rozvinul se zřetelem k tradicím domácího i zahraničního tanečního folkloru a historii Dánského království.

Bournonville nalezl tvořivé a cílevědomé pokračovatele ve svých žácích. Ti zaznamenali metodiku jeho tréninků, kterou pod záštitou Královského dvora zařadili do praxe Královské baletní školy a Královského divadla. Až do druhé světové války měl Bournonvillův odkaz jen lokální význam. Teprve druhá polovina 20. století objevila dosud skrytou životnost dánské tradice baletního romantismu. Příběhy beze slov, předávané tanečním jazykem po generace takzvaně z nohy na nohu, přenášejí do naší současnosti zasuté zážitky minulosti a vyvolávají znepokojení svou aktuál­ností. Jejich ojedinělost je burcující.