Anketa: V čem vidíte naději? 

„Naděje? To nad dějem. Slovo mimo logiku a pragmatický úsudek. Protože pro mě skutečně jde (v jisté parafrázi Václava Havla) o stav ducha, nikoliv světa. O hluboké intimní východisko k životu, že nakonec všechno ‚dobře dopadne‘, i když tomu nenasvědčují okolnosti ani prognózy. Že nezjevený smysl nesmyslu lidského bytí je přece jen mnohem rafinovanější, než aby si ho kdejaký cynismus mohl dovolit hodit s čistým svědomím přes palubu. Naděje jako duše svlečená do naha. No a jak to vypadá, když se zatratí vše výše uvedené, můžete názorně zhlédnout v inscenaci Vassa Železnovová, na kterou vás – coby na rande s marností – srdečně zvu.“ 

„Naděje… podle mého názoru patří společně se slovy život a láska mezi klíčové v jazyce každé země a etnické skupiny. Symbol a význam naděje najdeme v operách, a to ve všech. V dílech s tragickým koncem, jako jsou Tosca a La traviata, je zhmotněná naděje na opravdovou lásku, která skutečně existuje. V netragických operách je naděje, že svět může a má existovat i bez tragédií, válek a kataklyzmat! A v každém uměleckém díle, nejen v hudbě, je poselství od Boha: na stejné úrovni s ním tvoříme vlastní osud, životní cesty dalších lidí a celkový vývoj lidstva. A při vytváření takového obrazu existence není místo pro války, hladomor ani nelidské jednání člověka vůči bližnímu. Věřme v naději…“ 

„Když se řekne slovo naděje, tak se mi vybaví poslední inscenace Laterny magiky, Krajina těla, která poodhaluje niterný dialog stáří a mládí a s tím se mi právě pojí dva momenty. Jeden, když stojím na jevišti po boku mnohem zkušenějších kolegů, Zuzany Hrzalové, Daniely Jelínek a Josefa Kotěšovského. Přináší to naději, že i po aktivní taneční kariéře můžete opět stát na jevišti. A ten druhý je v závěru představení, kdy na jeviště vstupuje generace nejmladší v podání Josefíny Strejčkové. To je pro mě budoucnost, naděje.“ 

„Naděje patří k životu stejně jako dýchání, mám ji ráda, neboť dává smysl všemu konání. Naděje je motor života a umírá poslední.“

„Když se řekne naděje, vybaví se mi nejaktuálnější inscenace, kterou teď zkouším, a to je Valérie a týden divů. Postava Tchoře, kterou hraji, je pro mě metaforou strachu ze stárnutí a ze smrti. Naději pro mě nese ve Valérii postava Orlíka, kterou hraje můj kolega Zdeněk Piškula.“ 

„Přistihnul jsem se, že ji někdy kamsi založím a pak bez ní uléhám. V noci ji hledám a nemůžu spát. Ráno ji ale vidím ve svých dětech. Snažím se ji pevně držet při životě. V rodině, mezi kamarády, v práci. Někdy je prý falešná, planá, nevím. Ale nechci ji ztratit a říkat, že je něco beznadějné. Není. Věřím v to. Chci v to věřit. Víra a naděje má smysl. Vlastně o ní taky hrajem na Nové scéně v představení Otec hlídá dceru, tak dorazte!“

„Naděje je v našich každodenních životech stále. Všichni v něco doufáme, od nejmenších po velká přání. Je to dobrý pocit, který nás provází těžkými časy. Naději vidím ve většině pohádek a dějových baletů: naději, že dobro zvítězí nad zlem. Největší nadějí Oněgina v poslední scéně je odpuštění od jeho životní lásky. Nadějí Scrooge, který se stal v Louskáčkovi na konci příběhu lepším člověkem, je, že ho přijmou lidé, k nimž se prve tak špatně choval. Naděje je ve většině postav, které tančím.“ 

„Na tuto otázku by bylo možné napsat více odpovědí, ale rozhodl jsem se jen pro jednu: Smetanova Libuše. Možná se budete divit, proč jako naděje. I když z historického hlediska víme, že jde o fikci, dodnes závěrečné Libušino proroctví budí hrdost a uvědomění si naší národní historie a identity. Mě osobně pak naplňuje i nadějí, že náš drahý český národ skutečně překoná v pospolitosti i ty horší časy a že nikdy nezapomene, jakou odpovědnost my všichni máme vůči naší historii.“ 

„Naděje – to je pro mě jistota, že každá bolest jednou skončí. V tomto smyslu, myslím, je pro mě asi nadějeplná postava Maryši. Smrtí Vávry si zajistí konec utrpení a my jsme v naději, že až svůj čin odpyká, bude žít.“ 

„Naděje je očividně potřeba spíše pořád více než méně, a to tak nějak celosvětově, se mi zdá. Ptáte se na představení nebo postavu. Takovou postavou je pro mě Panna Marie. Dá se taky říct, že je v naší kultuře, myslím, asi největším symbolem naděje.“ 

„Naděje je cit silný a živý, podobný každodenní potřebě dýchání a víře v lepší budoucnost. Balet Romeo a Julie ve mně přesně tento cit vyvolává – víru v lásku a naději, že síla lásky má moc změnit svět.“