Anketa: Má žena jako umělkyně těžší cestu? 

Vždycky jsem měla pocit, že divadlo a opera jsou na ženy v roli režisérky trochu víc zvyklé než film. A protože jsem nikdy nebyla muž, nevím, jak přesné jsou rozdíly v tom, jak odlišně se naše kariéry odvíjí. Rozdíl v tom, že jsem žena, ani u filmu necítím nijak výrazně ve fázi samotné práce, ale ve chvíli, kdy náš film – na kterém samozřejmě kreativně nepracuji pouze já, ale další desítky lidí a určitě více než polovina z nich jsou muži – dojde na plátno nebo nějakou jinou platformu, většinou je rovnou ověnčen nálepkou ženský film. Pokud to má znamenat pouze ten fakt, že jej režírovala žena, je to samozřejmě pravda, ale označení mužský film jsem u filmů režírovaných muži (byť byla třeba hlavní hrdinka žena) nikdy neviděla. Myslím, že podobné nálepky jsou zbytečné a pro diváky trochu zavádějící, protože to rovnou působí dojmem, že takový film je určen pouze ženám. V divadle nebo v opeře jsem zatím tuhle legrační metodu dělení na ženská a mužské díla neviděla a jsem za to ráda, protože věřím, že dobrá hra nebo opera je pro všechny.

Zažila jsem různé formy podceňování, elitního tribalismu = není naše, nepatří do našeho klubu, formu diskriminace = má dítě, nebude na to mít čas. Některé ženy na to nejsou tak citlivé, zažívaly to i jejich matky, já ale nechci hrát tuhle zavedenou hru. Někdy ženy samy sebe podceňují a podceňují pak i ty ostatní. Jedna kritička mi napsala do životopisu, že všechny moje oceňované autorské inscenace mi určitě pomáhal režírovat můj manžel (Petr Boháč, režisér). Jiný novinář byl přesvědčen, že za mě můj manžel dokonce napsal knihu. Neumím si představit, že by se toto stalo muži, že by nějaký kritik napsal: „Ta inscenace v Národním divadle je tak skvělá, že mu s ní jistě musela pomáhat manželka.“ Postavení žen ve vedoucích rolích v umělecké sféře se sice pomalu zlepšuje, ale přesto ženy dnes a denně naráží na překážky, předsudky a znevýhodnění, která jsou staletími zažraná do celého nastavení. Například nefunguje žádná ucelená podpora matek, případně otců skutečně angažovaných v rodičovství a zároveň v umění, což je často neslučitelné s divadelním provozem. Nejsou večerní školky či večerní dětské skupiny, přitom hlavní část pracovní náplně v divadlech se udává v noci. Skoro se zdá, jako by divadlo po umělcích požadovalo, aby byli zcela bez závazků, ideálně svobodní a bezdětní. To se jistě odrazilo i v myslích uměleckých šéfů divadel, protože například v Činohře ve Zlaté kapličce od samého vzniku až do roku 2010 nedostalo režijní příležitost více než pět žen. Ale věřím, že to jednou jistě vyrovnáme.

V mém oboru panuje jistý genderový stereotyp: ženy bývají tradičně spojovány s kostýmem, muži se scénografií. To může teoreticky představovat jistou překážku v podobě potenciální nedůvěry k ženě-scénografce, stejně tak nejspíše i k muži v pozici kostýmního výtvarníka. Mnohé scénografky se patrně někdy ocitly v situaci, kdy jim skutečnost, že se tomuto stereotypu vymykají, stěžovala komunikaci.  Já se však ve svém profesním životě zabývám primárně kostýmní tvorbou, tedy disciplínou, kde je žena na jakékoliv pozici v rámci výrobního procesu úkazem naprosto běžným, až očekávaným. Obávám se tedy, že překážky, se kterými se ve svém profesním životě potýkám, mohu jen těžko přisuzovat svému pohlaví, respektive genderu.

Musím říct, že jsem, díky Bohu, měla to štěstí a nezažila žádnou vyhrocenou situaci, kdy by mne někdo „nebral” nebo koukal na mne skrz prsty kvůli tomu, že jsem žena. To samozřejmě ale neznamená, že se to jiným ženám v mé profesi nemohlo nebo nemůže stát. Mám ale za to, že přímo muzikanti, ať už to jsou orche­strální, či sóloví hráči, sboroví zpěváci nebo sólisté, neřeší to, jakého jste rodu, ale prostě to, jak se k nim chováte a jak k nim a dílu, které právě studujete, přistupujte. Často jsem od kolegyní slýchávala, že jako žena (a to neplatí jenom u dirigování) musíte mnohem více obhájit svou pozici. Já jsem si to spíše snažila nepřipouštět, ale něco pravdy na tom určitě bude. Ráda říkám, že tvrzení „žena nemůže dobře dirigovat”, je zhruba tak stejně absurdní, jako „muž nemůže dobře vařit”. Jsme ve vyspělé společnosti 21. století, tak pojďme jakékoliv náznaky tohoto „kastování“ změnit.

Já jsem na českou literární scénu vstupovala zhruba před dvaceti lety, kdy na poli české literatury působilo několik výrazných žen, například Alexandra Berková, Daniela Hodrová nebo Hana Andronikova, ale pořád to byly výjimky – literatura byla nespornou doménou mužů. Panovalo také všeobecně sdílené zmatení pojmů, kdy byla literatura psaná autorkami považovaná za tzv. ženskou literaturu, takže jsem se při prvních pokusech o publikování setkala s předsudky, nerespektem a bagatelizací. Dostala jsem mnohá doporučení, abych nepsala, protože to není dobré, neboť moc ženské, což jsem ostatně znala i z univerzitní půdy, kde se na nás studentky jednou obrátil renomovaný profesor s tím, že nevidí důvod, proč bychom se měly pokoušet o akademickou kariéru, když za chvíli stejně budeme mít buben a na řadu let úplně jiné starosti, než je literatura. Musím ale říct, že těch, kteří na moje psaní reflektovali a kteří mě podpořili, bylo dost, takže jsem se nikdy neocitla v bodu, kdy bych pochybovala, jestli má cenu pokračovat. Dnes je situace naštěstí úplně jiná, mluví se dokonce o generaci ženského hlasu a nikdo už nepochybuje, že ženy jsou schopny psát literaturu stejně silnou a společensky pádnou jako muži.

Pokud máte na mysli diskriminaci v kontextu nabídek práce, tak v tomto směru jsem měla asi štěstí. Nebo jsem o tom, že mám například jiné podmínky než muži, nevěděla. Většinu své kariéry jsem byla OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná). Pracovala jsem na plné obrátky, hodně v zahraničí, a díky tomu jsem poznala i pracovní prostředí jiných zemí. Největším tématem se pro mě stal později fakt, že náš systém nebyl nastaven na jakoukoliv adekvátní podporu, pokud se dostanete jako umělkyně do role mateřství. Výše mé mateřské, tehdy jako tanečnice na volné noze, byla naprosto směšná. Toto období jsem překonala zejména díky úsporám. Systém nezohledňuje specifické povolání tanečnice, jež nemáte šanci vykonávat v těhotenství a po něm tak jako ostatní profese. Musíte skončit mnohem dřív, než vůbec máte nárok na minimální mateřskou, a naopak návrat nemusí být zdaleka tak rychlý.
V kontextu celospolečenském se s překážkami nerovných podmínek u žen setkáváme pořád, například v rámci finančního ohodnocení, nabídek práce nebo i v přístupu. Je zřejmé, že naše společnost pořád není dostatečně připravená vnímat postavení žen ve vysokých funkcích nebo oborech, které se považují za ryze mužské. Stačí otevřít média a ta vlna komentářů adresovaných ženám na manažerských či politických postech je opravdu zarážející. Přijde mi, že jsme ohledně vnímání žen a jejich postavení ve společnosti zaspali. Za automatické se u žen pořád předpokládá péče o domácnost a rodinu, ale souběžně se kladou nároky na výkony ve všem dalším. Doufám a zároveň si velmi přeji, aby se to postupnými krůčky ve společnosti začalo měnit.