Anketa: Jak voní Vánoce našich umělců

Jsme mezinárodní rodina a naše tradice jsou směsicí zvyků z Nového Zélandu, Švédska a Česka. Oblékáme se do svátečního oblečení a ve tři odpoledne se sejdeme u televize, abychom si dali speciální vánoční fiku (kávu s dobrotami) a sledovali vánočního Kačera Donalda. Předtím ale většinou půl hodiny zápasíme s VPNkami a přetíženým internetem. Dárky si dáváme večer 24. prosince – přesně ve stejnou chvíli, kdy si babička s dědou na Novém Zélandu, kde už je ráno 25. prosince, rozbalují ty své. Obvykle si při tom voláme přes Zoom. Když jsme ve Švédsku, Santa leze dovnitř oknem, které necháme pootevřené, a rozdává dárky ze svého pytle. Když jsme na Novém Zélandu, jdeme na pláž a zaplaveme si. Když jsme doma v Praze, pořádáme asi dvacetiminutový hon na Ježíška, vybaveni speciálními „vánočními“ motýlími síťkami. Obvykle zjistíme, že je moc rychlý a mazaný a že nám nechal hromádku dárků (většinou za pohovkou). Tuhle tradici jsme si museli vymyslet, protože jsme nevěděli, jak to tady vlastně chodí, a nechtěli jsme vypadat neznale. Možná ho příští rok opravdu chytíme! Letos budeme na Vánoce v Indii a určitě si ozdobíme stromeček.

Ve Švédsku máme spoustu kouzelných tradic, které trvají přes celý advent. Samozřejmě zapalujeme každý týden jednu svíčku a děti mají adventní kalendáře, nejčastěji čokoládové. Zdobíme domy – věšíme světýlka, hvězdičky a také máme julbock, slámovou figurku vánočního kozla. Na 13. prosince připadá Svátek svaté Lucie. Děti se ten den převlékají do kostýmů, nesou svíčky, zpívají. Chlapci si dávají na hlavu čepici ve tvaru kužele pošitého hvězdami. Vede je dívka v bílé róbě s korunou ze svic – dnes tedy elektrických. Pečou se perníčky a šafránové sušenky nazývané lussekatter. Nejdůležitější moment Vánoc je štědrý večer. Servírují se köttbullar – masové kuličky, julskinka – vánoční šunka, sill – sledi a „janssons frestelse” – zapečené brambory s ančovičkami. Dárky u nás nosí Jultomte. A já osobně mám moc ráda každoroční sledování pohádky – od šedesátých let se vždycky ve tři vysílá vánoční Kačer Donald. Díky všem těmhle tradicím mám na Vánoce opravdu kouzelné vzpomínky! Mimochodem, naučili jste se nějaké nové švédské slovo?

Na Vánoce jezdíme s našimi dětmi k rodičům na Valašsko. Štědrý den u nás v Rožnově pod Radhoštěm je takový soubor rodinných zvyků. Dopoledne sáňkujeme na Radhošti, k obědu je kyselice, k večeři silný rybí vývar, který připravuje celý den předem ve sklepě můj táta, potom samozřejmě kapr. U velkého stolu nesmí chybět sestra se svou rodinou. Moje máma hraje na klavír koledy, pouštíme lodičky se svíčkami ze skořápek, na vytrávení si dáme slivovici. Tohle všechno je pro mě vždycky ten nejlepší dárek, ale děti samozřejmě běží ke stromečku a nekompromisně se vrhají na dárky.

Vánoční zvyk, který udržuje i moje rodina, mě vrací hluboko do dětství, kdy u štědrovečerní večeře nesměl nikdo jiný než hostitelka vstávat od stolu. Maminka i babička byly přesvědčeny, že by to přineslo smůlu. A na tabuli máme vždy o jeden talíř navíc. To pro náhodného hosta.

Když můžu, odjedu na chalupu do Nízkých Tater. Jsou tam bílé Vánoce, a tento pocit spolu s ohněm v chalupě je pro mě důležitý. Když odhlédnu od romantických představ – je pro mě důležité, že nemusím uklízet. Hysterie z uklízení je pro mě o Vánocích nejhorší. Bez ní mám čas soustředit se na věci, které na Vánocích zbožnuji, a to je vůně a vaření! První věc, která nesmí chybět, jsou slovenské vánoční oplatky servírované s medem. Peču si je sám, protože když jsme s mámou poprvé chtěli slavit Vánoce v Praze, zjistili jsme, že se tu správné oplatky nikde nedají koupit, a potupně jsme trubičky dělali z karlovarských oplatek. To mi přišlo smutné, proto jsem si na výrobu vánočních trubiček koupil stroj. Druhá důležitá věc – vánoční stromeček zdobíme hlavně perníčky, které napečeme. Říkáme jim „medovníčky“ a jsou to „drbnuté medovníčky“. Zdobíme je oříšky a ovocem, ne bílkovou polevou, a děláme to takovým způsobem, jakým maluju – trochu infantilně, například vyřezáváme divnotvary. A třetí rituál, co se týče vaření, – s širší rodinou se na chalupě setkáváme k večeři, kde máme klasická jídla, jako je kapr, a děláme soutěž o nejlepší bramborový salát. Ale pak třeba moje partnerka Irina přinese sledě poď šubou, jinak taky sledě pod kožichem, kterého moje rodina nejí. To ale nevadí, protože ho jím já.

Vánoce trávíme s rodinou u prarodičů, chystání večeře tak s radostí přenechávám nejlepší kuchařce – babičce, zdobení stromečku obstarají děti, balení dárků nechávám na Ježíškovi a já kontroluji kvalitu cukroví a degustuji nové vzorky vín. Někdy stihneme i procházku. Po večeři čekáme na zvonění a za poslechu koled děti tryskovým tempem rozdávají dárky. Následuje Popelka a Pelíšky. Klasika!

Každý rok jezdíme s rodinou k prarodičům do Krkonoš. Všichni jsme už z Ježíška vyrostli, ale stejně si každý rok píšeme dopisy, po večeři jdeme do jiného patra domu, aby mohl „přijít Ježíšek pozdravit babičku“ a my ho zase nestihli potkat. Jinak si na tradice moc nepotrpíme. Jde prostě o to, být co nejvíce spolu, chodit ven a dobře a zajímavě si vařit (letos plánuju domácí birria tacos).

Na Vánocích mám hrozně ráda to, jak se všechno najednou rozsvítí. Ulice, domy i ty poslední nejzapomenutější rohy jako by se rozzářily. Působí to na mě, jako by celý svět pookřál a ze všeho sálala naděje a radost. V tom je pro mě krása Vánoc! A také ráda chodím na půlnoční, poslechnout si nádherné tradiční náboženské písně. Je to čas míru a světla.

Vyrostl jsem v Brazílii, kde jsou Vánoce úplně jiné. Na samém vrcholu léta se vždy celá rodina sešla u mých prarodičů. Každý přinesl něco k snědku a u stolu se potkala jídla, která by jinak dohromady nikdy nikdo neservíroval! Pak jsme si vyměňovali dárky, což chvíli zabralo, protože můj otec je ze šesti dětí a každý z nich má svoje dvě – i když tahle rodina je poloviční oproti rodině mé matky. S dědečkem jsme strašně rádi mlsali ananasové tiramisu a druhý den probíhala božská grilovačka. Od svého odjezdu z Brazílie si intenzivně uvědomuji, že rodina není jen o krvi, ale o vzájemném propojení, o péči, lásce a důvěře. Teď se na Vánoce potkávám u stolu s mou „novou“ rodinou, ochutnáváme rozličná jídla (ať už se k sobě hodí, nebo ne) a někdy nám to vydrží i dva dny. Zorganizovat takovou večeři je rozhodně jednodušší, než snažit se nacpat dvacet lidí do jednoho obýváku!