Zapomenutá minulost baletu Coppélia

Ze slavné francouzské baletní tradice osmnáctého a devatenáctého století se v naší české baletní historii dochovaly v obecném povědomí jen tři tituly: zaprvé žánrový obrázek La Fille mal gardée (Dívka špatně střežená nebo také Marná opatrnost) z roku 1789 – v soudobém zpracování britského choreografa sira Fredericka Ashtona s hudbou Johna Lanchberyho –, zadruhé velkolepá romantická fantazie Giselle aneb Víly (Giselle, ou les Wilis) skladatele Charlese Adama a choreografů Julese Perrota a Jeana Coralliho z roku 1841. Tento titul o slovanských dívkách, které se mění v bludičky, když zemřou před svatbou, se u nás stal klenotem baletních divadel.

Do třetice ve druhé polovině devatenáctého století, přesněji řečeno v jeho šedesátých letech, vznikl v Paříži balet hudebního skladatele Léa Delibese a choreografa Arthura Saint-Léona Coppélia aneb Dívka s emailovýma očima (Coppélia, ou la Fille aux Yeux d´Émail). Měl premiéru 25. května 1870 v Théâtre Impérial de l’Opéra za přítomnosti císaře Napoleona III. a jeho manželky císařovny Eugenie. Jak bylo v té době zvykem, baletní příběh reflektoval pozoruhodné události současné doby a závěrečnou apoteózou třetího dějství vzdával hold Napoleonově vládě a jeho Druhému císařství.

Autory baletu inspirovala Exposition universelle de Paris – Světová výstava v Paříži. V roce 1867 prezentovala nejnovější technické vymoženosti a shromáždila velkou Galerii strojů, odpovídajících fantastickým představám německého spisovatele a hudebního skladatele E. T. A. Hoffmanna o živých automatech v podobě lidí – o předchůdcích dnešní „chytré inteligence“. Ty byly evropskou módou již na počátku 19. století, jako hrací automaty zdobí mnohá muzea.

Balet překvapil četnými novinkami: Nejenže vyprávěl příběh z reálného prostředí, ale reagoval na současné vědecké pokroky, nevystupovaly v něm nadpozemské postavy a odehrával se v pohraniční rakouské korunní zemi, v Haliči.

V závěrečném třetím dějství Svátek zvonu balet uvedl pozoruhodné scénické obrazy: dodnes populární úvodní poetický tanec dvaceti čtyř hodin, vystupujících z tehdy dobře známého Pavilonu hodin v Tuilerijském paláci – císařském sídle Napoleona III.; anebo v současnosti již zapomenutou protiválečnou apoteózu Válka a mír, kde ve Vojenském tanci dvacet čtyři dívek – tzv. travesti – umně šermovalo jako dvanáct tureckých janičářů s dvanácti husary elitní rakouské armády.

Coppélia vznikala v době revolučních idejí po roce 1848, kdy hudební skladatelé obraceli pozornost k uměleckým tradicím svého národa a zapisovali hudební podněty lidové tvorby. Skladatel Léo Delibes komponoval partituru poté, co podnikl se svým přítelem skladatelem Julesem Massenetem studijní cestu po folklorně bohatých regionech Rakouska-Uherska, aby poté prvně uvedl na baletní scénu nejen polskou mazurku a maďarský čardáš, ale i českou polku (konkrétně ve Svatebním tanci třetího dějství) a další slovanská témata (Balada o klasu).

V průběhu sto padesáti čtyř let od své premié­ry baletní Coppélia procestovala jako „živý jevištní artefakt“ snad všechny země světa. Je ojedinělým titulem, který do sebe vstřebal francouzský šarm, ruskou baletní zkušenost choreografa Maria Petipy, brilantní techniku italského pedagoga a tanečníka Enrica Cecchettiho a pragmatismus královské baletní tradice zemí britského Společenství národů. Na scéně balet zachoval tři pohybové styly – klasický tanec, charakterní tanec a baletní mim (pantomimu). Jen díky spojení anglické Beneshovy taneční notace s odkazem písemných choreografických partitur ruského emigranta Nikolaje Sergejeva, uložených nyní v americkém Harvardu, byla převážná většina choreografického textu baletu Coppélia přenášena z generace na generaci až do dnešní doby a může být znovu realizována v jevištní podobě kdekoli na světě, stejně jako Delibesova hudba.

Na scéně Státní opery bude Coppélia uvedena ve verzi, kterou nastudoval v nedávné době Anglický národní balet.

Foto: Alexandre Katsapov a Mario Bakuš – The Queens, Serghei Gherciu