Valérie a týden divů očima Anety Kalertové a Zdeňka Piškuly 

Vzpomenete si na první pocity spojené s nabídkou role Valérie a Orlíka? 

Aneta Kalertová: To byl naprosto neuvěřitelný pocit štěstí. Je to pro mě obrovská čest a jsem nesmírně vděčná, že můžu stát na jevišti s tak úžasnými herci a pracovat s tak skvělým týmem lidí. Příběh lze vyprávět mnoha různými způsoby a prostředky než pouze slovy, a právě tím se inscenace Laterny magiky dost vyznačují. Baví mě, když se myšlenky a obrazy nevyjadřují jen slovy, ale když to jde udělat jakkoliv jinak. 

Zdeněk Piškula: Přiznám se, že jsem slyšel název románu, ale vůbec jsem nevěděl, o co jde. Takže moje první pocity byly:  

Nová scéna, Laterna magika – skvělé!  
Bude to pohybové – skvělé.  
Bude to Jakub Šmíd – to je taky skvělé.  
A pak skvělí kolegové. 

Pohybové divadlo mám hodně rád, a tak jsem věděl okamžitě, že chci roli Orlíka nazkoušet. Laterna magika je prostě Laterna magika… Nezvalův román jsem si přečetl až na poslední chvíli, ale to už jsem byl fakt rozhodnutý, že kvůli celému týmu, prostoru a souboru chci tohle představení dělat. 

Jak na vás při prvním čtení zapůsobila vaše postava Orlíka? 

ZP: Pokud při čtení už vím, jaká postava mě čeká, soustředím se právě na ni mnohem víc než na ostatní dějové linky. A vždycky se mi začnou sbíhat představy, prostě to první, co přijde na mysl. Jen co knížku ale zavřu, všechno tohle si zakážu, abych nezůstal jen u prvního plánu. A o tom je i vztah k Orlíkovi, jak z něj hlavně neudělat romantického hrdinu a zachránce. 

Zdeňku, vy už máte bohaté herecké, taneční i hudební zkušenosti. Uplatníte je v Orlíkovi?  

ZP: Jsme sice ještě v začátcích zkoušení, ale já bych rád vše propojil, protože mám tu možnost hrát v představení, které je samo o sobě možná jen sen. A navíc v Laterně magice. Říkal jsem si, že bych si mohl dovolit ztvárnit ho z velké části pohybově. Ze začátku by Orlík připomínal nebohou stvůru, která se díky lásce, poznání a následně vzdoru promění v člověka.  

Aneto, kdo je pro vás Valérie? 

AK: Valérie, to jsou pro mě v této inscenaci především její oči. Jimi se díváme na celý děj. Jinak je to dospívající holka, která vyrůstá se svojí babičkou. Řekla bych, že toho sama moc ještě nezná a pak najednou v průběhu jednoho týdne divů překotně poznává svět a velmi rychle dospívá. Například se seznamuje s Orlíkem. Sice ji na první pohled zaujme a okamžitě jsou na sebe naladěni, ale jejich vztah rozhodně není nijak přímočarý, už pro jejich společnou zkušenost, kdy oba vyrůstali v dost nepříjemném prostředí… 

A kdo je vlastně Aneta Kalertová? 

AK: Mladá herečka se zkušenostmi z Žižkovského divadla a z D21, která od dětství miluje zpěv, tanec a divadlo. 

O čem je podle vás inscenace Valérie a týden divů? Jak na vás zatím adaptace surrealistického románu Vítězslava Nezvala působí? 

ZP: Pro mě to je příběh o dospívání, o přelomové fázi, která se dnes sice už hodně posouvá, ale je to věk mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem, kdy si člověk začne uvědomovat, že život není úplně snadný. Už tehdy má pocit, že je život těžký, ale v podstatě teprve postupně zjišťuje, co to vlastně znamená těžký život. Valérie a týden divů je o dospívání a poznávání, o objevování sama sebe, života a světa a jeho těžkostí a krás. 

AK: Je to zatím celé takové temné, zvídavé, obrazivé, a to i tím, že Valérie objevuje dosud úplně neznámá zákoutí své a babiččiny minulosti. 

S Davidem Hlaváčem, který je autorem hudby, úzce spolupracujete na tvorbě písní Valérie. Co vám tato rovina otevírá?  

AK: Mně osobně to moc pomáhá. Zpěv a hudba jsou pro mě nedílnou součástí divadelního představení. Je to pro mě až takové citové obnažení postavy a mně samotné se do ní za pomoci hudby dobře vciťuje. Pak spolu opravdu srůstáme. 

Foto: Zdeněk Sokol