V Činohře ND ztvárnila 113 rolí. Taťjana Medvecká oslavila 70. narozeniny 

V souboru Činohry ND působíte už 48 let, klíčová dramata, se kterými se vyrovnává každá divadelní generace, jako jsou například Hamlet nebo Naši furianti, vás potkávají dokonce podruhé. Nepřestalo vás to nikdy bavit? 

Kdysi jsem neprozřetelně v nějakém rozhovoru citovala svoji kamarádku z gymnázia, která mi tuhle otázku položila, a od té doby ji občas znovu dostávám. Je to asi pro mnohé hodně zvláštní mít tak setrvalý a dlouhodobý zájem o jednu „disciplínu“. Ale myslím si, že lidé od divadla to chápou. Pokud v sobě máte posedlost divadlem, pak vám i opakované nastudování jednotlivých titulů může připadat objevné. Doba se tak výrazně mění, že je docela zajímavé vnímat, jakým způsobem reagují na text kolegové o dvě generace mladší.  

V Hamletovi ztvárníte roli Gertrudy. Jak se zatím se svou královnou sžíváte?  

Asi vás zklamu, ale na tuhle otázku vám neodpovím, zkoušení a hledání tvaru a podoby role a inscenace je velice křehká, proměnná, až intimní záležitost, takže se k tomu z principu a možná i z pověrčivosti v této fázi zkoušení nechci vůbec vyjadřovat.  

A prozradíte nám, jak si toto zkoušení zatím užíváte? 

Za svůj život jsem zažila různé typy zkoušení, od těch direktivních, nudných a neinspirativních, až po dobrodružně strávený společný čas hledání. Zastihujete mě ve fázi, kdy jdeme poprvé na jeviště, kdy sesazujeme jednotlivé scény dohromady, nemám v tuhle chvíli jasnou představu o celku. Zkoušení scén, ve kterých vystupuju, mě baví hodně a jsem hrozně zvědavá, až uvidím ty, ve kterých nejsem. A nebudu tajit, že jsem za tuto příležitost velice vděčná.  

Jak bylo řečeno – sama jste už jednou v Hamletovi v Národním divadle hrála, a to ve slavném nastudování Miroslava Macháčka s Františkem Němcem v titulní roli. Jak na tuto inscenaci vzpomínáte? 

Zásadní vzpomínkou je fakt, že jsem namísto Ofélie, do které jsem byla obsazena, porodila svou prvorozenou dceru Kateřinu! A když mi pak režisér Macháček po návratu z mateřské řekl, ať se naučím text Divadelní královny, bylo mi jasné, že už si Ofélii nikdy nezahraju. Ale to představení jsem měla ráda, už jen proto, že jsem hrála s kolegy, kterých jsem si vážila a vzhlížela k nim. Dodnes si pamatuju intonace pana Kemra nebo pana režiséra Macháčka coby Prvního herce. 

Letošní česká divadelní sezona je Hamlety doslova nabitá, uvede se snad pět nových hamletovských inscenací. Čím myslíte, že to je?  

Nebude to třeba tím, že „vymknuta ze svých kloubů doba šílí“? Cituji verš z Hamletova monologu v Saudkově překladu.  

Kromě Hamleta jste v Národním divadle obsazovaná do dalších kanonických titulů na velkých jevištích, jako jsou Maryša, Kytice nebo Naši furianti. V současnosti hrajete ale také v komorní inscenaci nové divadelní hry Otec hlídá dceru. Je vám nějaký z těchto dvou způsobů existence s divákem bližší?  

Je sice pravda, že jsem hned po DAMU nastoupila do Národního divadla, ale zároveň jsem často hrála i ve Viole nebo v jiných pražských menších divadlech. Jsem na střídání různých vzdáleností od diváků zvyklá. Při Otci se obracíme na diváky až adresně, takže mě baví je pozorovat. Nejvíc reaguje a dobře se baví generace čtyřicátníků, kterých se téma hry bezprostředně dotýká. Pro mě je ta první, nedialogická část textu vlastně taková báseň v próze, velice přesná a citlivá zároveň. Vůbec jsem si nedokázala představit její jevištní ztvárnění a obdivuju způsob, jakým to režisér Honza Frič se scénografkou Janou Hauskrechtovou dokázali.  

Inscenace Otec hlídá dceru by vám mohla konvenovat tematicky. Našla jste v ní i něco, co zažíváte v roli hlídající babičky?  

Přiznám se, že vzhledem ke svému současnému pracovnímu vytížení moc vnoučata nehlídám, a pokud ano, pak rozhodně ne někde na hřišti s horolezeckými stěnami, ale jsem s nimi spíš doma, tam mám přece jen jistotu, že ty malé divouse uhlídám. 

A co kromě vnoučat je pro vás momentálně oblíbeným způsobem relaxu? Jste proslulá coby polyglotka a fotbalová fanynka… 

Díky pauze vynucené covidem jsem objevila práci na zahradě, no a s tím, když jednou začnete, už nemůžete přestat. A je to velká radost, když vám vnoučata řeknou, že nejlepší džem na světě je ten od babičky. A pak taky moc ráda chodím na dlouhé procházky po Šárce, při kterých soukám do hlavy nové texty.  

Víme, že máte ráda Anglii – jedna z vašich největších současných rolí v Národním divadle je Margaret Thatcher v Audienci u královny. Změnil se pro vás zážitek z představení po smrti Alžběty II.?  

To bych neřekla. Spíš mám dojem, že publikum, které přichází dnes, se o něco méně orientuje v zahraničně-politických vztazích. Reaguje spíš na situační gagy než na slovní humor. Uvedu příklad: Margaret Thatcher s jistou nadřazeností mluví o fungování Commonwealthu jako o „politickém bratříčkování s nespolehlivými kmenovými vůdci v excentrických kostýmech“. V letech po premiéře (hrajeme Audienci od roku 2015) následoval výbuch smíchu. Dnes je reakce podstatně méně výrazná. Jako by chyběla orientace, vědomí souvislostí.

Text: REDAKCE ČINOHRY