Temná stránka baletů 20. století 

Dochovaný baletní odkaz 19. století tvoří z valné většiny pohádky, které determinovaly žánr a na prahu moderny jej uvrhly do slepé uličky, kdy se zdálo, že je forma už příliš odtržena od reality skutečného světa, není schopná na něj reagovat či se relevantně vyjadřovat. To se naštěstí změnilo – ať už vlivem souboru Les Ballets Russes nebo díky prvním generacím (především) tvůrkyň moderního tance: Od poloviny 20. století začala vznikat celá řada nových baletních příběhů, které už zdaleka necítily potřebu držet se ve vodách víl, stínů, princezen či tančících čokolád. 

Najednou se otevřela nová témata, nové náměty, v nichž se pohybovaly úplně nové postavy – temnější, psychologicky vrstevnaté, fatálně chybující, ale také nesmírně lidské. Autoři se navíc přestali schovávat za přílišnou metaforu, přestali skrývat negativní obraz v mlžném oparu, naopak otevřeně zkoumali a v relativně naturalistickém pohledu ukazovali, co by bývalo bylo dříve nemyslitelné – smyslnost, vášeň, hrubost, agresi. Choreografové se sice v inspiraci nejčastěji uchylovali k literárním dílům či historickým událostem desítky až stovky let vzdáleným, ale jejich vyjádření bylo v daném dobovém kontextu mimořádně současné. 

V romantických baletech je žena symbolem nedosažitelnosti, její partner se jí dotkne sotva konečky prstů, v baletu 20. století vidíme ženskou postavu z masa a kostí. Je hmatatelná, opravdová, skutečně fyzicky i psychicky trojrozměrná. Nikoli však nutně emancipovaná. Hrdinka narativních baletů 20. století je stále zhmotněním mužské fantazie a často může na jevišti působit i jako objekt tvarovaný mužským pohledem, ačkoli samozřejmě existují případy, kdy ženská postava bere svůj život – zhusta skrze svou sexualitu – do vlastních rukou. 

Ve snaze utéct před nerealistickými pohádkami nám 20. století dalo balety jako Mayerling Kennetha MacMillana, kde se na scéně berou drogy a sledujeme několik sexuálních výjevů, mnohdy velmi agresivních (k dvojité sebevraždě dochází, pravda, za paravánem) či Manon téhož tvůrce, kde je hrdinka explicitně donucena k orálnímu sexu. V Mladém muži a smrti Rolanda Petita končí příběh oběšením a v baletu Johna Neumeiera Tramvaj do stanice Touha zase pracujeme se znásilněním, které se v samotné divadelní předloze Tennesseeho Williamse nikde otevřeně nepojmenovává a kolem potřeby jej označit se krouží v uctivé vzdálenosti (zase tak volnomyšlenkářská čtyřicátá léta nebyla). 

Tanec je ve vyprávění příběhů zvláštně dvojsečným médiem. Na jedné straně nemá slov, pročež vždy bude díky oné nepojmenovatelnosti do určité míry poezií plnou metafor a dohadů, na straně druhé pracuje s fyzickým tělem a co explicitnějšího a prozaičtějšího než lidské tělo a jeho pohyby může být?

Násilí postavené na jeviště je vždy silným obrazem, na jednu stranu je zvětšené do obludných proporcí, energeticky nabité přesně tak, aby rezonovalo v daném prostoru a mělo kýžený dopad. Přes veškerou věrohodnost však není reálné a ukazuje velmi často jen jednu ze svých mnoha podob, která – snad i nevědomě – využívá určitá klišé. To nic nemění na jeho psychické náročnosti pro všechny zúčastněné strany, především pro interprety. I z toho důvodu v poslední době několik baletních souborů (naposled například Scottish Ballet při studování díla Mayerling nebo National Ballet of Canada právě u Tramvaje do stanice Touha) přistoupilo k využití „koučů intimity“, kteří byli přítomni na zkouškách a měli být oporou tanečníkům a tanečnicím při přípravě hypersexualizovaných scén. Jistě, je to divadlo, předstíráme, hrajeme, nejsme na jevišti sami za sebe. To však nic nemění na faktu, že násilí je pácháno skutečným tělem na skutečném těle, a ne každý se dovede tak dokonale odosobnit, možná ani tanečník a tanečnice, kteří jsou zvyklí se denně vzájemně dotýkat každého centimetru svých těl. 

Jestli nám 20. století něco dokázalo, pak to, že balet a tanec všeobecně nepatří jen pohádkám a je ve své expresivitě stejně silný jako jeho umělečtí souputníci, ne-li silnější. Na 21. století teď možná je, abychom se zase trochu uklidnili a v naturalistických detailech na scéně nepředváděli úplně vše. Ačkoli když se tak dívám po jevištích kolem sebe (a po světě, na který umění nutně reaguje), inu, nevím, nevím…