Naši furianti – veselohra se silnou inscenační tradicí 

 „Každý člověk vidí kol sebe běžet sta – ba tisíce životů, ale nevidí je, nevnikl do nich, neponořil se v ně, nepoznal je… Rozmýšlel jsem, soudím-li o lidech spravedlivě, dívám-li se na svět bez předsudků, bez zlosti, bez vášně. Lidé se dívají podivně na svět.“

(Ladislav Stroupežnický v dopise své přítelkyni Elišce Rohlíčkové, 1872

Březnová činoherní premiéra v Národním divadle bude jistě ve znamení napjatého očekávání i velkého těšení. Divácky milovaná veselohra se silnou inscenační tradicí, první česká realistická hra na jevišti Národního divadla, která při své premiéře vyvolala obrovský skandál a teprve napodruhé získala obdiv a stala se, slovy autora, „Prodanou nevěstou činohry“, text nabízející příležitost pro skvělé herecké výkony silného souboru, mnohokrát citovaná slavná situace s punčem, souboje mezi tvrdohlavci, typické fanfarónství, vykutálenost a vychloubačnost, bitva o vlastní čest, Stroupežnického nekompromisní pohled na nadutost, zatvrzelost a umíněnost, mísení věcí veřejných s intimními, vzpomínka na zasuté křivdy a smutky, ale také boj o lásku a vlastní místo na světě – to vše jsou Naši furianti.  

Téměř dvacet let od premiéry dosud posledního nastudování v režii Jana Antonína Pitínského (2004) se na jeviště Národního divadla tato hra vrací. Její režisér Martin Františák se zde dosud uvedl jako autor her Doma (2007 v režii Michala Dočekala) a Karla (2012, režie Jan Kačer). Nejen motivické zaměření části jeho tvorby, ale i množství inscenací, které má tento tvůrce za sebou, se vyznačuje tématy vztahu k domovu a k půdě, těžkosti hledání místa v mikrosvětě tvrdých vazeb malé obce a také vztahu člověka a krajiny jeho duše a světa. To vše, dohromady s originální Františákovou režijní poetikou, ukazuje, že Naši furianti jsou v těch nejlepších rukou a můžeme se těšit na nové uchopení, které jde svou vlastní cestou a přitom se nevzpouzí vnitřnímu charakteru této výborně zkomponované hry.  

V ikonických rolích dvou hlavních sedláků obce uvidíme Davida Matáska (starosta Dubský) a Ondřeje Pavelku (radní Bušek), jako vykutálený švec Habršperk se představí Ondřej Malý, vysloužilého vojáka Bláhu ztvární Radúz Mácha, jeho soka o ponocenství, krejčího Fialu Igor Orozovič, v roli obchodnice Markýtky uvidíme Pavlu Beretovou a v roli dědečka Dubského Františka Němce. Můžeme se také těšit na silné ženy po boku silných mužů, Martina Preissová ztvární starostovou Dubskou, Taťjana Medvecká radní Buškovou a Magdaléna Borová Terezku Fialovou. Jako Krystýna Fialová se představí studentka konzervatoře Eliška Friedrichová. V rolích mladých milenců uvidíme Marii Poulovou (Verunka Bušková) a Šimona Krupu (Václav Dubský), nechybí samozřejmě manželé Šumbalovi (Lucie Polišenská a Filip Kaňkovský), majitel hospody Marek Ehrmann (Csongor Kassai), vesnický učitel Kudrlička (Matyáš Řezníček), „obecní vejboři“ Kožený (Vladislav Beneš) a náruživý včelař Šmejkal (Marek Daniel). V inscenaci samozřejmě nebude chybět ani výrazná hudební složka pod vedením Matěje Kroupy, autorkou scény a kostýmů je Eva Jiřikovská.   

Ladislav Stroupežnický napsal už v roce 1887 svou hru o dění v malé jihočeské obci Honice, o velké bitvě o ponocenství, která se tam v roce 1869 odehrála. Co nám ale říkají Naši furianti dnes? Že i v jednadvacátém století si uvědomujeme, jak důležité je vysmívat se sebezahleděnosti a agresivnímu egoismu. Jak jednoduché je manipulovat s veřejným míněním a jak těžké je obstát s pravdou a poctivostí a uhájit si své místo ve světě. Že každý z nás může „jít na čest“ a bojovat za pravdu. Že lidé se od dob Stroupežnického nemění a jejich sny, touhy, půtky a nárazy myšlení a nemyšlení také ne. A že kus toho svého furiantství si v sobě nese každý z nás.