Má Vassa Železnovová BUDOUCNOST?

A máme ji my všichni? A jaká by vlastně měla být? Gorkij napsal první verzi Vassy v roce 1910, ve víru revolucí v Rusku. Později ji zavrhl a na Stalinovo přání vyrobil jinou, „lepší“ verzi, a ta se taky hrála. Původní text pracoval s názvem Matka a není to náhoda – v centru hry stojí silná mateřská postava, která dělá, co může, aby udržela podnik i rodinu. Jenže se jí všechno hroutí, děti už nechtějí pomáhat s obchodem, spíš by nejradši shrábly svůj podíl – a pryč. Kontinuita má být rozmetána. Jenže co dál? „Život není jen práce,“ říká dnešní mladá generace (a taky jedna z postav hry), „ale co je tedy život?“, ptá se Vassa. A ptáme se i my. 

Gorkého postavy čekaly na jakýsi zvrat – tušily, že je ve vzduchu, ale nevěděly, jak bude vypadat a co přinese. Jenže my jsme dnes v podobné situaci, víme, že se něco děje – něco se musí stát! – ale nevíme co a jak. Možná to celé zní trochu depresivně, ale ono je to spíš komické. A nebo hororové. V každém případě to přináší možnost trochu si pohrát s žánrem, vysmát se sami sobě, a pak společně čekat na budoucnost, která už je skoro tady – a my nemáme ponětí, co vlastně přinese… 

V hlavní roli Vassy Železnovové, ženy, která v tom zůstala úplně sama, uvidíte Zuzanu Stivínovou. Jejího nejbližšího spolupracovníka, pečlivého, ale trochu zbabělého správce Michajla, hraje Pavel Batěk. Michajlo bytostně nenávidí Vassina švagra Prochora, pořád trochu opilého, ale společností milovaného Prochora v podání Roberta Mikluše. Prochor má navíc milostný poměr s Michajlovou dcerou Ludmilou, záhadnou krasavicí (hraje ji Veronika Lazorčáková), provdanou za Vassina syna Pavla, mrzáka (opravdu je mrzák, nebo mu to vsugerovali?), kterého hraje Petr Vančura.
Přestáváte se v tom orientovat, i když to zdaleka není všechno? Přijďte.