La Sylphide má za sebou úspěšnou premiéru

La Sylphide patří k nejstarším romantickým baletům vůbec. Příběh o rozpolceném mladíkovi, který se osudově zamiluje do nedosažitelné víly – sylfidy – a opustí svou snoubenku, dojímá diváky na světových jevištích už téměř dvě století. Premiéru měla tato pohádka ze skotských vřesovišť v Paříži roku 1832, ale zachovala se spíš díky pozdější verzi dánského choreografa Augusta Bournonvilla z roku 1836. Pro dánský balet je Bournonvillova škola dodnes typická, v inscenaci La Sylphide touží vystoupit snad každý dánský tanečník…

Deborah Weiss

Bachtrack, 15. 5. 2023

Choreograf Johan Kobborg, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších pokračovatelů v Bournonvillově tradici, na jaře nastudoval svou verzi La Sylphide s Baletem Národního divadla v Praze a byl také přítomen slavnostní premiéře 11. května ve Státní opeře.

Jsem velmi spokojen!

zhodnotil s úsměvem výkon tanečníků i atmosféru v divadle.

Johan Kobborg svůj balet vytvořil v roce 2005 pro londýnský Královský balet s Alinou Cojocaru a Stevenem McRae v hlavních rolích. Kobborg, absolvent Královské dánské baletní akademie a bývalý první sólista jak v Kodani, tak v Londýně, představuje La Sylphide na první pohled takovou, jakou od bournonvillovské verze očekáváme. Sylfida mizí v krbu, ztrácí se z křesla a vznáší se v pozadí… V prvním jednání se setkáváme s kostkovanými kilty i charakterní obuví (tedy nikoli se špičkami, ty má pouze Sylfida). Kobborg využívá svou znalost dánské baletní školy a své úpravy či doplnění činí s citem a v rámci žánru.

Zajímaví nejsou jen roztančení skotští vesničané a snové lesní víly, ale i mstivá čarodějnice Madge! Až se La Sylphide příští sezonu do Státní opery vrátí, nenechte si ji ujít.

James Paula Irmatova a Sylfida Aliny Nanu byly vynikající. Těžko si představit lepší interpretaci. Irmatovovo první sólo bylo výbušné. Při úvodních skocích se vymrštil do vzduchu tak vysoko, jako by se katapultoval. Tuto dynamiku si udržoval po celou dobu vystoupení, ale vždy v mezích hudby. Nanu byla od počátečních sekvencí až do své smrti jako peříčko. Doslova létala, étericky se vznášela, byla nádherná. Přesto měla i rošťáckou polohu! Paul Irmatov a Alina Nanu by mohli La Sylphide tančit kdekoli na světě a obstáli by.

Soubor jako celek udělal Kobborgovi čest. Bournonvillův styl vyžaduje vynikající ballon a mimořádnou sílu v nártech, aby tanečníci zvládli rychlé allegro. Toho kolektivně dosáhli, předvedli vzrušující reel, pas de trois/six a nabídli několik mimořádně svižných sylfid. Rozhodující se, jestli bych představení chtěla vidět zas. Odpověď zní: Ano, znovu a znovu!