Jiří Štěpnička slaví 75. narozeniny 

Jiří, 
před dvaceti pěti lety jsem stála u vrátnice Stavovského divadla a Ty jsi byl první, kdo mi srozumitelně vysvětlil, kudy se dostanu na zkušebnu. Byla první čtená zkouška Bloudění v režii J. A. Pitínského a prostě jsi mi řekl, ať Tě následuji. Ve výtahu jsem se Ti představila, Tvoje oči se rozzářily a zvolal jsi něco ve smyslu, že konečně přišla do souboru mladá posila. Už nejsem ani mladá a moje síla je také diskutabilní, ale takhle dlouho Tě znám. Ty jsi za těch pětadvacet let neztratil ani tu jiskru v očích, kterou si z cesty výtahem na zkušebnu pamatuji, ale ani schopnost vysvětlit mi jasně a bez okolků vše, co mě na cestě divadelním angažmá potkalo a nerozuměla jsem tomu. Tak, jak jsi mi tehdy u výtahu řekl, ať Tě následuji, dělám to dodnes. Prošli jsme spolu několikerými průsmyky zkoušení, s různými režiséry a v různých dobách. Ale nikdy jsem po Tvém boku netápala, vždy jsem se mohla opřít a nikdy jsem se vedle Tebe nepřestala smát. A tak si k Tvým narozeninám přeju, aby tomu tak bylo ještě dalších pětadvacet let. Mám Tě ráda a za Tvou pomoc vyznat se v džungli umění Ti z celého srdce děkuju. 
Tvá Martina Preissová 

Milý Jirko, 
kolego, kamaráde, zkrátka Štěpňo! 
Mám Tě ráda už pěknou řádku let a nehodlám na tom nic měnit. Byl jsi vždycky skvělý kolega a parťák. Vždycky s Tebou byla legrace a taky se na Tebe pěkně dívalo. Tak Ti přeju, aby Tě Tvoje kvality ještě dlouho neopouštěly. Buď živ, zdráv a vesel! To Ti upřímně a ze srdce přeje docela normální holka  
Táňa Medvecká  

P. S.: Normální holka mi Jirka říká od roku 1976, kdy vyšel rozhovor v časopise Kino, kde jsem samu sebe takhle nazvala. Co ho na tom tak pobavilo, mi nikdy neřekl… 

— 

Jiříčku, 
já si trochu lámala hlavu, co Vám mám popřát, protože mi z toho, místo přání k narozeninám, pořád leze vyznání lásky. Tak já se tomu teda nebudu bránit. Vy jste pro mě takovou branou do Národního divadla. Naše první společné setkání bylo ve hře Úklady a láska, a když jsme s touhle inscenací jeli na zájezd do Mannheimu, strašně jste se v autobuse rozčiloval, kdože to na sklápěcím stolečku nechal přilepenou žvejku. Já se přiznávám, že jsem to byla já, ale nepřiznala jsem se tehdy, páč Vy jste trochu vypadal, že kdybych se přiznala, tak mi od Vás přiletí pohlavek. Takže není divu, že mi trochu zatrnulo, když mě Jirka Pokorný obsadil do inscenace Blackbird a řekl, že tam s panem Štěpničkou budu hrát příběh o velké lásce. Začali jsme zkoušet. Celé týdny si povídali. O lásce, vztazích, divadle, o životě. U toho jsme vykouřili tuny cigaret (Vy gauloisky, já startky) a navzájem se poznávali. Já Vás poznala jako neuvěřitelně otevřeného, laskavého člověka s obrovským srdcem a smyslem pro humor a taky jako úžasného, neskutečně precizního herce, který má obrovskou pokoru a lásku ke svému povolání. V prostoru jsme zkoušeli asi jen poslední dva týdny, ale už jsme věděli všechno o nás, našich postavách i jejich tragické lásce. Vy jste jednou řekl, že ti dva jsou jako Romeo a Julie. To mi přišlo krásné a přesné. A mně vůbec nevadí, že mě ta skutečná Julie na jevišti minula, protože my měli Raye a Unu. A já vím, že lepšího „Romea“ než Vás bych nikdy nenašla.  
Přeju Vám opravdu všechno, všecičko nejlepší, ať to pro Vás znamená cokoli. Mám Vás ráda! 
Jana Pidrmanová