Jane Bourne: Mám snad raději zkoušky než samotná představení! 

S Baletem Národního divadla spolupracujete poněkolikáté, poprvé to bylo v roce 2003. Jak se soubor za ty roky změnil? 

Poprvé jsem tu připravovala Zkrocení zlé ženy, o dva roky později Oněgina a i to už je sedmnáct let! Na začátku roku 2020 jsem v Praze nastudovávala znovu Oněgina, ale tenkrát se kvůli pandemii brzy po premiéře Národní divadlo zavřelo. Váš soubor se každopádně od začátku tisíciletí velmi proměnil, zejména technická úroveň tanečníků nesmírně vzrostla, což je nejvýraznější na pánské složce sboru. A taky je těleso mnohem větší!  

Je to tak, dříve měl Balet kolem pětačtyřiceti tanečníků, dnes je jich přes osmdesát, takže velikostí se soubor rovná třeba Královskému baletu v Londýně. 

Ale atmosféra zůstala stejná. Tanečníci jsou tu velmi disciplinovaní a jsou zvyklí a ochotní tvrdě pracovat. Navíc jsou moc milí a příjemní a být s nimi na sále je radost. V neposlední řadě dnes všichni mluví anglicky, což v Praze v roce 2005 nebylo pravidlem. Práce je tak mnohem jednodušší.

Crankovy balety jsou proslulé svou dramatičností, důležitá je pro tanečníky nejen preciznost fyzického výkonu, ale i výraz, vnitřní prožitek… 

To je na mé práci to nejzajímavější a je to i největší výzva. Učit kroky je jistě obtížné, ale nejobtížnější je oživit postavy. Jsem ráda, že balety, které nastudovávám, pojednávají o výrazných osobnostech – mají příběh, nejsou abstraktní. Tanečník v sobě musí najít něco, co by mu pomohlo postavu na jevišti přesvědčivě ztvárnit – vyjádřit její povahu a prožívání. Interpret musí otevřít srdce a projevit před diváky emoce. Někteří toho nejsou schopni, ale většinou to každý dokáže. O rolích hodně mluvíme, to je důležité. Probíráme různé aspekty, diskutujeme. 

Co je pro vás při inscenování baletu nejobtížnější? 

Předvést taneční kroky. Jak stárnu, všechno už mě bolí, nemám takovou stabilitu jako dřív a je to obtížnější a obtížnější. Se svými zkušenostmi jsem schopná mnoho slovně popsat, ale občas se zkrátka musíte zvednout a opravdu pohyby ukázat, což je těžké. 

Která část procesu zkoušení vás baví nejvíc? 

Práce se sólisty. Se sborem musíte mít v oku velkou skupinu lidí v jedinou chvíli, musíte zachytit každý detail, zajistit, aby tančili všichni stejně. Zatímco u sólových partů máte na sále třeba jen jeden pár – a navíc s nimi řešíte interpretaci postav. Zkoušení každopádně miluju. Mám snad raději zkoušky než samotná představení! Často se mě lidé ptají, jak se liší pražští tanečníci od jiných tanečníků na světě. Nijak! V Německu, v Mexiku, v Rusku i v Praze je práce na sále stejná – intenzivní, úžasná, inspirující. Tanec všechny propojuje.  

Sama jste nikdy tanečnicí nebyla. Jak jste se dostala k práci choreoložky? 

Vždycky jsem milovala balet, takže jsem hledala práci, díky níž bych se mu mohla nějak věnovat. Zjistila jsem, že existuje Institut Beneshovy notace, tak jsem nastoupila na něj. A pak jsem měla nesmírné štěstí, protože krátce po mém absolvování hledali někoho na výpomoc do Stuttgartu. Nemohla jsem si přát lepší pracovní místo než v takovém souboru. Samozřejmě, mé místo vzniklo bohužel kvůli smrti Johna Cranka, bylo potřeba zapsat nebo dokončit notace jeho existujících baletů, po nichž byla poptávka. A ta poptávka je dodnes, protože jeho balety jsou nádherné. Nikdo už podobné nedělá. Crankova genialita tkví v jeho schopnosti vyprávět příběh. Srozumitelně a bez pantomimy, rychle a jasně, způsobem, kterému každý rozumí. 

Nastudováváte různé Crankovy balety. Máte některý raději než ostatní? 

Působím jako inscenátor Zkrocení zlé ženy, Oněgina a Romea a Julie a vždycky říkám, že nejraději mám ten balet, který zrovna zkouším.  

Romeo a Julie jsou jedni z nejslavnějších milenců. Co se vám vybaví, když se řekne romantická láska? 

Úžasné vzpomínky. Zamilovat se je nádherné! Dnes ráda pracuji s mladými lidmi a dívám se na jejich zápal. Sama jsem romantická pořád – dívám se na zamilované filmy a ráda čtu romantické knihy.  

Je podle vás notace v dnešní době stále relevantní? 

Rozhodně ano. Existují videozáznamy, které mohou pomoci, ale nikdy nejsou stoprocentní a bezchybné. Když se tanečníci učí od interpreta z videa, osvojují si nejen jeho kroky, ale i nedostatky – a někteří mají tendenci přebírat jeho osobní prožívání, místo aby hledali vlastní výraz. To je velká škoda. Když s tanečníky začínám od nuly a budujeme charaktery znovu, postavy na jevišti jsou pak autentičtější, pravdivější, originálnější. Před pár lety jsem pracovala na představení v Paříži. Bohužel jsem tam nemohla být od začátku procesu zkoušek, takže baletní mistři už některé scény připravili podle videa. Ale na konkrétním záznamu se asi něco pokazilo v zákulisí, tanečníci nastupovali pozdě a prováděli prvek místo na dobu první až na dobu třetí. To jsem pak musela opravovat. Notace je spolehlivější – co je psáno, to je dáno.  

I v notaci ale mohly při zápisu vzniknout vinou lidského faktoru chyby, ne? 

Samozřejmě, ale choreologů je víc, scházíme se a podrobně o choreografiích diskutujeme, třeba i o dílčích změnách, které mohly vzniknout při procesu studování, a snažíme se dohodnout na jediné verzi. Nemám ráda, když si tanečníci dělají, co chtějí, a dílo si upravují, protože třeba hůř točí doleva. Odmítám jim v tomto ustupovat. 

Kolik volnosti tedy svým tanečníkům dáváte? 

Myslím, že docela dost. Choreografie a kroky jsou samozřejmě dané, ale interpretace musí být osobní, jak už jsem o tom mluvila. Pracuji s Crankovými balety roky a mohu sledovat, jak se mění přístup k rolím v jeho repertoáru. Díky tomu, že přicházejí stále noví tanečníci, nové generace, nové pohledy, jsou jeho díla stále živá, svěží a uvěřitelná. Vždy se ve své roli musíte cítit dobře a věřit tomu, co na jevišti děláte, jinak to nemá smysl, pohyb ztrácí význam a je jen prázdným gestem. 

Když jste byla v Praze naposledy, pandemie covidu zrovna začínala. Teď už, doufejme, pomalu končí… Co se podle vás za ty dva roky stalo? Změnilo se divadlo? Změnili se lidé? Změnil se náš přístup k umění a životu?  

Nezdá se mi, že by pandemie byla za námi. Na určité věci si budeme muset zvyknout a přijmout je jako součást života. Myslím, že bychom se všichni měli očkovat. Doufejme, že nové mutace, které určitě přijdou, už nebudou tak ohrožující. Viry tu s námi zůstanou, na chřipku v Británii každoročně umírají tisíce lidí. Covid tady zůstane a snad se postupně zmírní a zařadí mezi ostatní běžné nemoci.  

Co se divadelního světa týče – věřím, že vztah lidí k divadlu se zlepšil. Začali si ho víc vážit. Nejen baletu, ale jakéhokoli živého představení. Uvědomili si, že nic není samozřejmé a že účinkující i oni sami musí vynakládat velké úsilí, aby si umělecký zážitek mohli dopřát. Nedávno jsem se dívala na lidi v hledišti Státní opery a atmosféra byla opravdu jiná než před pár lety. Všichni měli respirátor… a přitom se v něm nikdo necítí dobře. To ovlivňuje naše prožívání. V zásadě si myslím, že lidé si začali víc vážit všeho dobrého, co v životě mají. Měli příležitost se hlouběji zamyslet a uvědomit si, jak jsou některé věci vzácné. 

Co byste čtenářům a divákům vzkázala do nového roku? 

Přeji vám, abyste se cítili co nejvíc v bezpečí. Vychutnávejte si v životě všechno, dokud můžete! A važte si úsilí, které celá společnost vynakládá.