Ivan Vyrypajev: Cherry Man je moje hra na rozloučenou

Co jste si pomyslel, když jste byl Lukášem Trpišovským a Martinem Kukučkou osloven, abyste pro Činohru ND napsal novou hru? 

Že je to další dárek z nebes! Posledních dvacet let jsem psal hry většinou jen na objednávku nějakého souboru. Obvykle mi divadla nabídnou, abych napsal hru, ale nikdy mi nenabídnou téma nebo zápletku, a nechají tak prostor mojí kreativitě. To mi vyhovuje, protože je pro mě hodně důležité psát pro konkrétní scénu. Pak se i hra ukáže jako velmi konkrétní a moje autorská výpověď směřuje ke konkrétnímu publiku. Když jsem dostal nabídku od Národního divadla, byl jsem velmi šťastný, protože jsem měl možnost promluvit přímo k k českým divákům.  

Mimochodem – jaký je váš vztah k českému divadlu? 

Moje hry se v Česku inscenují. Ale jde o texty, které jsem napsal už dříve. Ne na přímou objednávku. Proto k mému skutečnému propojení s českým divadlem dochází právě teď. Přiznám se, že nejsem velký znalec českého divadla, vlastně ani jakéhokoli divadla. Nechodím na premiéry svých her a obecně velmi zřídka chodím do divadla na jiná představení. Běžně navštěvuju divadlo zhruba jednou za dva roky.  

Opravdu? 

No, možná ještě méně… České divadlo je pro mě spojeno především s Václavem Havlem. Samozřejmě jsem neměl tu čest poznat ho osobně, ale Havel je pro mě příkladem, že je možné být vynikající umělec i vynikající člověk. Často na něj myslím a velmi často ho dávám za vzor i svým studentům. Takže být požádán, abych psal pro divadelní prostředí, s nímž byl tento vynikající spisovatel a občan spojen, je pro mě velká, velká čest a jsem si toho vědom. Kromě toho se na této scéně odehrála celá řada vynikajících divadelních událostí. Vystupovali a vystupují na ní ti největší umělci. Je to pro mě opravdu velká pocta.  

Zaslechla jsem, že jste původně uvažoval o adaptaci nějaké existující hry, teprve pak přišel nápad na „višňového muže“. 

Ne. Původně jsem byl požádán, abych napsal hru. Ale vypukla válka. Rusko zákeřně napadlo Ukrajinu. Byl to pro mě skutečný šok. Velká tragédie. Byl jsem zdrcený. Tato událost je dokonce jedním z největších šoků v mém životě. A tak jsem po chvíli přemýšlení o tom, jakou hru bych mohl napsat, dospěl k závěru, že nemohu napsat nic. Uvědomil jsem si, že nemám divákovi co říct. Opravdu, došla mi slova. Tak jsem Lukášovi a Martinovi řekl, že nemůžu psát. A že bych mohl možná inscenovat něco, co už je napsáno. Nechtěl jsem tak skvělou příležitost odmítnout. Ale jako autor jsem nemohl dělat nic. Maximálně bych to mohl zkusit jako režisér, ale s jiným autorem. Lukáš a Martin mě ovšem přesvědčili, abych si vzal ještě nějaký čas a popřemýšlel o jejich nabídce. A tak jsem se nad tím opravdu ještě jednou vážně zamyslel. A najednou jsem v sobě možnost nové hry objevil. Vlastně mi dali příležitost ještě jednou vstoupit na jeviště. A za to jsem jim opravdu velmi vděčný!  

Napsal byste podobnou hru, kdyby nezačala válka na Ukrajině? Kdybyste třeba ani neopustil Rusko? 

Samozřejmě, že ne. Tato hra je spíše o válce a morální a duchovní krizi, kterou válka způsobuje. Ta strašná, špinavá agrese Ruska je neuvěřitelnou tragickou absurditou. Je to tak obrovská, všeobjímající strašlivá absurdita! A tak jsem napsal hru v žánru absurdity a černé komedie. Ale nemůžu říct, že bych byl válce vděčný. Samozřejmě, kdyby nebyla válka, nebyla by ani tato hra. Ale přísahám, že bych byl raději, aby neexistovala ani jedna moje hra, jen kdyby skončila tahle strašná a velmi, velmi hloupá a příšerná válka. 

Ve svém textu se snažíte tematizovat pocity člověka, který „patří k nenáviděnému národu a snaží se žít na Západě“, ironizovat afektovanou křeč jednotlivých postav, jejich nechuť vidět pravdu, vlastně i bezpečný kavárenský, rádoby levicový postoj lidí k válce na Ukrajině. 

Jo, to je tam taky. Nepřebíráme odpovědnost za to, co se stane s tímto světem. Protože nepřijímáme odpovědnost za to, co se děje s našimi osobními životy. Samozřejmě ne všichni. Ale většina občanů ano. O Rusech je to jasné, to je prostě totální nezodpovědnost a jakýsi sen, ve kterém se ruská společnost utápí jako ve sklenici lepkavého medu. Ale to se bohužel děje i obyvatelům Evropy a USA a celého světa obecně. Opět – ne všem. Ale většině.  

Jeden z herců mi po zahajovací zkoušce napsal: „…text nás bavil a přišel nám strašně vtipnej. Vlastně bylo mrazivé, že se smějeme takovým věcem.“ Odpověděla jsem mu, že by si ten pocit měli v sobě všichni podržet, že podobný rozpor by v sobě měli mít i diváci. A pak jsem si řekla – necenzurujeme sami sebe až příliš? Nezakazujeme si některé přirozené reakce už předem, jen abychom se někoho nedotkli? 

Napsal jsem komedii. Černou, drsnou – ale komedii. Smích a slzy jsou naším lékem. To dělá divadlo divadlem. V životě se podobné věci říct vždycky nedají. Já takové věci v životě neříkám. Ale k tomu nám divadlo slouží. Přicházíme do hlediště, abychom plakali a vysmáli se své skryté bolesti. Vzpomeňte si na knihu Umberta Eca Jméno růže, kde se církev rozhodla ukrást Aristotelův traktát o komedii. Komedie je totiž mocná zbraň. Například Molière! Můj nadčasový učitel! Obdivuji mistra Molièra – a přesně o tom je! Jsem také fanouškem stand-up comedy. Zejména té opravdu drsné. Například show Rickyho Gervaise! Je to hodně drsné. Ale osvobozuje to naše srdce od vší té protivné, nechutné nabubřelosti a falešné vážnosti, která z nás dříve nebo později udělá šmejdy.  

Mrzí vás, že vám okolnosti nedovolily svůj text v Národním divadle i režírovat?  

Rozhodl jsem se ukončit svou divadelní kariéru. Cherry Man je také moje hra na rozloučenou. Od nynějška budu psát především jen texty pro duchovní praxi. Jsem zapojen do projektu kreativního a duchovního rozvoje Teal House, který realizujeme s týmem ukrajinských, běloruských, ruských a dalších uprchlíků ve Varšavě. V divadle jsem působil téměř třicet let a zdá se, že toto období je u konce. Je mi čtyřicet devět a chci se teď věnovat duchovnímu životu a pomoci lidem. Zní to nechutně pateticky, ale nenacházím jiná slova. Toužím se zkrátka rozvíjet a posouvat dál a tradiční divadlo je etapa, kterou už mám za sebou.

Text v plné délce je publikován v programu k inscenaci Cherry Man. 

Foto: MAFRA – MICHAL SVÁČEK