Gratulujeme!

Vážená Ivo! 

Je mi velkou ctí a potěšením Vám prostřednictvím časopisu Národního divadla poblahopřát k životnímu jubileu. 

Patříte bezesporu k herečkám, které v šedesátých letech šířily slávu českého filmu na všech světem uznávaných festivalech. Přitom jste zůstala věrná i divadlu, a jste tak živým důkazem, že filmové a divadelní herectví jsou jako dvě sestry. 

Mimochodem, film Kočár do Vídně považuji za jeden z nejlepších filmů naší kinematografie. Když jsem před nedávnem opět viděl Penzion pro svobodné pány, přímo jsem zíral na čirou radost z hraní, která je stále tak nakažlivá a smazává čas, takže se divák ocitá v jakémsi bezčasí, a alespoň já mám pocit, že tento film byl natočen včera, nikoli před čtyřiapadesáti lety. Pamatuju si, jak jsme stáli frontu v kinu Blaník na film „Pane, vy jste vdova!“ – z jedné strany nekonečný štrúdl do kina a z druhé strany do Činoherního klubu. Taková to byla pozoruhodná doba, dnes mi to připadá jako marné volání ztraceného času. 

Film má oproti divadlu výhodu, že je schopen zastavit čas, naložit ho do láku a uchovat obsah navždy. Divadlo je v tomto smyslu pravým opakem filmu, je naprosto nekonzervovatelné. 

Vlastně je velkou záhadou, proč divadelní umělci vkládají tolik energie do něčeho tak efemerního, tak pomíjivého. Divadlo existuje pouze ve vzpomínkách a naše záhadná paměť si vybavuje pouze střípky a zdánlivě nepodstatné detaily, ale žádné divadelní představení se nedá znovu promítnout. I divadelní přenos do televize má svoje divadelní limity, které nelze překročit.

Moje drahá Evi, milovaná kolegyně a úžasná kamarádko, 

rád bych Ti co nejsrdečněji poblahopřál k Tvému životnímu jubileu – a myslím si, že nejen za mě, ale za všechny kolegy v Národním divadle v Praze a všude, ve všech divadlech, kde Tě znají. Jsi pro mě velkým člověkem, nejen v profesní rovině, ale i v té lidské. Byla jsi pro mě ikonou Národního divadla už za mých studentských let v devadesátých letech, kdy jsem Tě z portálu nadšeně poslouchal a sledoval Tvoje kreace na jevišti. A potom zmíním naši spolupráci, ať už v Národním divadle v Praze nebo v Ostravě či kdekoli jsme se potkali, kde jsi vždy byla ztělesněním stoprocentní profesionality, stoprocentního nasazení a také úžasné věrnosti vůči své domovské scéně. Musím přiznat, že práce s Tebou naplňuje mě, ale vím, že i mé kolegy, velkou radostí a jistotou. Protože z Tebe přímo sálá, jak hudbu a jeviště miluješ. Jsem také moc šťastný, že jsem Tě mohl poznat i v té osobní rovině. Tolik legrace, jako s Tebou, se jen tak nezažije! A teď už Ti řeknu slovy Emilie Marty, kterými jsi s úsměvem ukončovala naše orchestrální zkoušky Věci Makropulos: ,,Tak dost, Bertíku, až zase jindy“.   

Robert Jindra 

Magdalenko, 

a je to tady! Pamatuju se, že když jsem se ptala naší guru a nás obou na DAMU řídící bohyně Evy Salzmannové, která léta v životě jí přišla nejlepší, odpověděla mi tenkrát, že rozhodně nejlepší je to mezi 40 a 50. Mně to tehdy moc nedávalo smysl, bylo mi 22 a přinejmenším jsem měla pocit, že se mýlí. Tebe už jsem znala, odvážila jsem se přestoupit bariéru tvých hlubokých přímých a upřímných očí, ve kterých má člověk pocit, že se utopí a že je tedy možná bezpečnější držet se od nich dál. Já cítila, že se bát nemusím a že chci přijmout to, co ve mně tyhle vševědoucí oči vidí. Nespletla jsem se a děkuju za vše, co jsem tímto setkáním a přátelstvím získala, a za laskavost, kterou jsem v těch jejich hloubkách našla. Ty teď vstupuješ do toho požehnaného období, které nám vinšovala Eva. Už rozumím tomu, jak to myslela. Člověk po cestě ztratí spoustu iluzí, stihne se trošku prodrat křovím spletitých možností života, pocítí svou malost a nedokonalost, ale v tu chvíli zároveň velikost v té schopnosti jít a naplněnost, která se dostaví po spatření života ve větších souvislostech. Sice už máme pár jizev, ale ty nám dávají větší svobodu a větší schopnost se radovat ze života samého, ty dechberoucně kráčíš, sbíráš zkušenosti a ty tvé oči jsou hlubší a hlubší. Moc ti přeju všechno nejlepší k tomuhle vstupu do toho nejkrásnějšího, moc ti přeju odvahu a moc ti přeju vše, po čem toužíš. Mám tě ráda a děkuju, že můžu jít s tebou. Ty můj život obohacuješ, inspiruješ a hladíš. Majdiiiiii, pusuuuuu a těším se, až budeme zakořeňovat a někde na schodech zpívat a, jak říká Eva, teď to teprve všechno začneee! 

Pavla Beretka 

Drahá paní Aleno, 

když se číslovky opakují, není to znamení, ani tohle není kryptická zpráva, a dokonce to nemá vliv na organismus. To je náhodné setkání dvou. V jádru stejných. Poznali jsme se v kladenském divadle, ve snaze rejt nehtama do betonové zdi. Aby z ní mohla prýštit krev za křiku velryb. Podařilo se Ti to. Užasl jsem. Málokterá herečka dokáže rozplakat i rozdychtit zeď zároveň. Obdivuji Tě proto. Rubínu geologové říkají holubičí krev. Snad jsme ji tam u Evžena spolu pili? Teče. Setkání pokračuje, se opakuje, prýští, neutuchá. Je lahodné: Na zdraví! Rozpouštím si na Tvou počest vlasy a zasílám políbení.  

Mám tě rád.  

Frikyna