Diana Balyko: Tělo mám v Praze, ale hlava a srdce mi zůstaly na Ukrajině a v Bělorusku

K Dianě Balyko máme jako Činohra ND velmi blízko – přihlásila se do prvního běhu rezidence pro běloruské dramatiky a, byť jsme ji nevybrali, velmi nás zaujala. Její dopis byl totiž nesmírně osobní a emotivní. Psala nám o tom, co aktuálně prožívá a jak se bojí, jak každé ráno v Minsku se strachem čeká na své zadržení a zatčení: „Čistím si zuby a brečím. Sprchuju se přesně dvě minuty, mám strach, že mi vylomí dveře a budou mě, nahou a mokrou, vláčet za vlasy na chodbu… V počítači mám asi tucet hesel. Stejně jako v mobilu. Simku mi v září zablokovali. Novou simku mám zaregistrovanou na jiné jméno. Nezvedám telefon, pokud někdo volá z cizího čísla… Domovní telefon mám vypnutý… Nemám dobré sny. A dobré dny jsou pryč… Opravdu se chci na šest týdnů dostat do bezpečí, kde se nebudu schovávat v rozích, krčit se strachem při klepání na dveře, plakat večer i ráno…“ Od té doby jsme s Dianou v kontaktu, zařadili jsme ji do antologie Rukověť běloruské dramatiky, kterou v loňském roce Činohra ND vydala. I proto jsme Dianě nabídli účast v třetím běhu rezidence. 

Diano, můžete ve zkratce popsat svůj příběh? 

Od roku 2020 jsem se aktivně účastnila protestů v Bělorusku – chodila jsem na demonstrace, pomáhala rodinám utlačovaných, psala jsem dopisy politickým vězňům, během předvolební kampaně a na protestních akcích v průběhu roku 2020 opakovaně poskytovala s manželem rozhovory o událostech v Bělorusku různým médiím, jako například Rádiu Svoboda, nebo televizním kanálům Rain a Belsat. Posledních osm let bloguju na Facebooku, kde ve svých textech a básních aktivně vyjadřuju svůj občanský postoj, vystupuju proti násilí, bezpráví a diktatuře. V Bělorusku jsem byla zařazena do databáze Provokatéři 2020, byla jsem pronásledována úřady, opakovaně jsem obdržela předvolání na policii, proto jsem musela změnit své bydliště i SIM karty v telefonu. 

Prý jste byla dokonce zařazena na „černou listinu kulturních osobností“, kterou sestavila Irina Driga, první náměstkyně ministra kultury Běloruské republiky… 

Ano, tím pádem jsem nesměla publikovat ve státních nakladatelstvích, být uváděna v divadlech a natáčet ve filmovém studiu Belarusfilm. V roce 2015 mě Prezidium Svazu spisovatelů Běloruska ze svých řad vyloučilo za „neplacení příspěvků, za výroky a fotografie na sociálních sítích, které jsou pro běloruského spisovatele nevhodné“. Jak posléze řekl běloruský literární kritik Alexander Novikov na svém blogu: „Nemůžete být v příspěvkové organizaci, zároveň nadávat na úřady a urážet prezidenta."  

Státní aparát také intenzivně pronásledoval i vašeho muže Denise Lubencova. Proč? 

Můj muž pracuje jako IT specialista a programátor. Aktivně se účastnil pokojných blokád a dalších protestních akcí, ve svém autě zachraňoval demonstranty, byl jedním z vůdců protestního hnutí, pomáhal a stále finančně pomáhá rodinám utlačovaných lidí. Při první blokádě v centru Minsku v srpnu 2020 byl zmlácen dopravním policistou. Kvůli neustálému pronásledování poté přešel do ilegality, opustil své trvalé bydliště. Opakovaně byl předvoláván na policii a před vyšetřovací komisi, kromě předvolání, které mu došlo na místo trvalého bydliště, byl policií kontaktován i na Viberu. Policie několikrát volala i jeho rodičům a požadovala informace o místě Denisova pobytu, což svědčí o intenzivní snaze jej najít a vyšetřovat. 

Tím však perzekuce úřadů neskončila… 

V dubnu 2021 vnikli policisté do bytu, kde byl nahlášen. Denise ovšem nenašli – pobýval už naštěstí na jiné adrese. Zbili nájemníka, který v bytě bydlel, prohledali byt, zabavili veškerou elektroniku. O den později – asi v sedm hodin ráno – bezpečnostní složky opět byt přepadly. Bylo nám jasné, že Denis potřebuje opustit zemi, což se mu na začátku května 2021 také podařilo. Koncem května 2021 jsme se tedy celá rodina přestěhovali na Ukrajinu, kde jsme se nadále účastnili protestních akcí a pomáhali utlačovaným rodinám v Bělorusku, šlo většinou o finanční převody prostředků na účty a karty, placení potravinových košů v rámci programu INeedHelpBy, logisticky pomáhali s organizováním emigrace pronásledovaných běloruských občanů. Když začala válka na Ukrajině, byli jsme nuceni se evakuovat do EU.  

Takže válka vás zastihla v Kyjevě? 

Ano, přežili jsme bombardování a ostřelování, pět dní jízdy bez jídla a prakticky bez vody, nezastavili jsme se ani na záchod, když jsme ve dvou autech, bez možnosti střídání v řízení, zachraňovali děti, lidi a zvířátka. Dnes jsem – díky vám, díky Národnímu divadlu – v Praze. Děkuji z celého srdce. 

Během stáže v Činohře ND jste napsala novou hru Narozeniny, našli jste si tu nové přátele, přesto působíte smutně… 

Pořád nemůžu zhluboka dýchat, smát se, jako by se nic nedělo, dívat se na nebe, jako by na něm byly jen slunce a hvězdy, a opájet se krásou staré Prahy. Jistě, můj příběh není z těch nejhorších, ale v této válce jsem zestárla o tisíc let. Tělo mám v Praze, ale hlava a srdce mi zůstaly na Ukrajině a v Bělorusku... Ano, snila jsem o životě v různých světových metropolích, o práci v evropském divadle, ale za jak strašných okolností se to všechno stalo. Když mě před dvaadvaceti lety můj muž na Karlově mostě políbil, přála jsem si, abychom v Praze někdy s Denisem žili. Z desítek evropských měst, která jsme během líbánek navštívili, se nám tady oběma líbilo nejvíc. Vyslovila jsem přání, napsala báseň a vypustila svůj sen do vesmíru. A tak se to stalo skutečností. Ale za špatných okolností, v nesprávný čas. Ale „dobu si nevybíráte: žijete a umíráte v ní!“ A my budeme žít! Navzdory našim nepřátelům.