Baletní antikrist, který se stal klasikou

Tvůrčí kariéru choreografa Williama Forsytha by bylo možné rozdělit do několika období a různých sfér vlivu, jejichž inspirační zdroje tvořily finální obraz jeho děl. 

Z počátku byl ovlivněn neoklasickým tanečním slovníkem George Balanchina, zakladatele americké baletní školy, během působení v německém Stuttgartu se v jeho tvorbě začaly více a více projevovat prvky tzv. tanztheateru, expresivního tanečního divadla, u jehož kořenů stála jména jako Mary Wigman, Kurt Jooss, a především Pina Bausch. Ke konci 80. let se Forsythe opět obrátil ke klasické taneční technice, tentokráte však osobitým a nekompromisním způsobem, pro nějž je znám a milován tanečníky i diváky po celém světě.

Psal se rok 1987 a osmatřicetiletý Forsythe právě studoval nový taneční kus s baletním souborem pařížské Opéra National, kam jej pozval tehdejší umělecký šéf Rudolf Nurejev. V hlavních rolích se měly objevit hvězdy první francouzské scény v čele se Sylvií Guillem, Laurentem Hilairem nebo Manuelem Legrisem, očekávání byla tedy velká, nervozita možná ještě větší. Za doprovodu elektronické techno skladby Thoma Willemse, v upnutých lahvově zelených trikotech se na prázdnou, jen svrchu spoře osvětlenou scénu přihnalo devět tanečníků, kteří po dobu slabé půlhodiny přiváděli svými fyzickými výkony celé divadlo v úžas. Kritika nešetřila superlativy, britský The Guardian prohlásil, že začala „nová éra baletu“, a z Forsytha se prakticky přes noc stala globální superstar. Onen kus se jmenoval In the Middle, Somewhat Elevated a dodnes platí za nejemblematičtější dílo choreografovy tvorby.

Ze stejného tvůrčího období pochází další díla jako Impressing The Czar, Approximate Sonata nebo The Second Detail, který Balet Národního divadla právě uvádí. Všechna spojuje obrovská energie, nesmírná fyzická i technická náročnost, až zběsilá rychlost, jasně dané linie, směry a struktura, která nedává prostor k sebemenšímu zaváhání, stále však diváka udržuje v napětí náhlými změnami, nepředvídatelností a balancováním na samotné hranici.

Ne všem byl nový, atletický, fyzicky až agresivní styl, který bez uzardění konfrontoval zažité estetické normy klasické taneční techniky, po chuti. Forsythe byl tak nazýván nejrůzněji – nabubřelý, až to bolí, naschvál provokující, baletní antikrist… Baletní puristé nemohli snést jeho přístup k pravidlům klasického tance, která choreograf nejen že nepovažoval za nedotknutelná a nezpochybnitelná, ale s nekonečnou radostí a zvídavostí je ohýbal a porušoval. Své příznivce si však získal nejen onou revolučností, ale i skutečnou hlubokou znalostí formy. Je to totiž vždy znalost a povědomí o vývoji, zásadách a kontextu, která je klíčová pro posun a proměny, aby se z tvůrčího snažení nestala jen vyprázdněná honba za senzací. Tu u Forsytha nenajdeme. O pohybu a tanci celou svou kariéru hluboce přemýšlel a přemýšlí, balet se tak v jeho očích stává jazykem se svou gramatikou a pravopisem. Ono tzv. správné užití gramatiky jej však nezajímá, hledá naopak vždy cesty, jak se na problém podívat odjinud, z odlišné perspektivy.

Získá-li baletní soubor do svého repertoáru „Forsytha“, je to neklamnou známkou jeho vysokých kvalit. Ne nadarmo jsou díla této taneční legendy uváděna od Paříže po Petrohrad, od New Yorku po Moskvu, od Londýna po Toronto.