Anketa: Nová Nová scéna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ štafetu přebírá Martin Špetlík

Do Prahy jsem přišel koncem devadesátých let jako střapatý aspirant studia architektury. Zatímco ostatní z mé rodné vsi supili nahoru Nerudovkou a obdivovali kdejakou kýčovitou fasádičku, já postával se spadlou bradou před Novou scénou a sláma mi u toho vypadávala z bot. Coural jsem kolem a představoval si, jak nekompromisně vysoké a ultimátně moderní umění se musí odehrávat za skleněnou fasádou. Představoval jsem si chodby plné umělců s uhrančivýma očima a dlouhými šálami, v duchu jsem viděl technické místnosti plné zasmušilých oknířených postav, kterak obsluhují nejmodernější přístroje kosmického věku. V amatérském osvětlovači celý ten chrám vzbuzoval posvátnou úctu a pýchou by mě tehdy jistě naplňovalo byť jen obchodovat s chlebíčky v místním bufetu.

Uplynuly roky, z ambic umístit před své jméno titul zcela sešlo a tak nějak omylem se ze mně stal profesionální osvětlovač. A pak přišel den, kdy mě práce přivedla na Novou scénu. Stoupal jsem po točitých schodech, pokyvoval bradou nad zeleným mramorem a skleněnými lustry, chvíli si podumal s rukama v kapsách při pohledu na Národní třídu – a pak prošel do hlediště. A jej, to jsem se podivil!

Záplatované kožené sedačky připomínaly strýcův starý Mercedes, který už roky trčel v poli – a nebylo to jediné, co mi ho připomnělo. Co kdysi jistě bývalo vrcholem technologií a výstavní síní scénických zázraků, se pomalu proměnilo v zaprášené muzeum otlučené divadelní historie. Každý kousek hlediště i jeviště byl posetý drobnými i většími jizvami po dekádách urputného tvoření! A že světelný park zůstal ušetřen překotného vývoje technologií, mě v tu chvíli už nijak nepřekvapilo.

Pravda, povedlo se nám tu občas s kolegy udělat něco hezkého. Ale bohužel to bylo většinou tomu prostoru navzdory – a většinou to i celkem bolelo. A tak se raduji, že snad zas brzy bude Nová scéna hodna toho adjektiva.