Anketa: Jaký je váš životní song?

Michael Jackson
Don't Stop 'Til You Get Enough

Nevím, jestli tohle je píseň mého života, ale rozhodně patří k mým nejoblíbenějším. Možná jim vévodí. Miluji na ní tu energii, radost, touhu a povzbuzení, které z ní vyzařují.

Elán
Poďme sa báť

Vzpomínka na dětství, když jsme bydleli ve žlutém domě. Je mi 9 let a mamka zapíná starý gramofon. Já a moje dvě sestry tančíme a tančíme a tančíme asi do půlnoci, pak jdeme spát. Oblíbené diskotéky dětství.

Ligotala sa hviezdička

Babička sedí v obýváku, nalívá skleničku vína mně i sobě, díváme se na staré fotky, jíme… Babička vytáhne zpěvník a zazpívá mi všechny písničky, které se za poslední dobu naučila v pěveckém sboru. Usmívám se.

Geri Halliwell: It’s Raining Men

Patti Smith: Because the Night

Ze stařičkého autorádia s cvaknutím vyskočí kazeta. Trochu smutná unavená máma levou rukou drží volant, pravou vyndá kazetu a otáčí knoflíkem, než chytí nějakou stanici. Sedím na prázdném zadním sedadle. Z rádia se ozve zahřmění a první rychlé synťákové takty. V rádiu nějaká paní něco vzrušeně vypráví a zpívá v cizím jazyce. Zní to fakt hustě, asi je to anglicky. Hlas nějaké úplně jiné paní ji začne téměř současně překládat do češtiny. Elektricky naléhavý zpěvaččin alt legračně kontrastuje s nezúčastněným a skoro robotickým projevem překladatelky. Hudba se zdvihá k mocnému refrénu a trochu smutná unavená máma vepředu najednou vyprskne smíchy. „Prší muži, aleluja. Prší muži, aleluja.“ Nechápu to. „Prší muži, aleluja.“ Nerozumím, co to znamená, jak jako prší muži, proč by měli pršet muži, nedává to žádný smysl, aby pršeli muži, proč o tom ta paní zpívá, ale aspoň je fajn, že nám ta druhá paní řekne, o čem ta písnička je, ale úplně nejvíc fajn je, že máma teď do rytmu bouchá dlaní do volantu, kývá hlavou dopředu dozadu, směje se na celý kolo a mezi poryvy smíchu opakuje: „Prší muži, aleluja“. Kličkou stahuju obě zadní okýnka a nacpu se do mezery mezi sedadly řidiče a spolujezdce, kde to mám zakázáno. Svištíme tmou, vlajou nám vlasy a já se dívám na tu nekonečně krásnou rozesmátou mámu.

„Prší muži, aleluja.“ Taková blbost!

PS: Když řeknu, že můj nejoblíbenější song je Because the Night od Patti Smith, nemusím to moc rozvádět. Ale když pak na druhý místo dám It’s Raining Men, nějaký vysvětlení si to vyžádá.

alt-J
Matilda

Song, který jsem nikdy předtím neslyšel (nebo jsem možná jenom neposlouchal?), prostě mi jednoho dne vstoupil do života a spolu s ním spoustu nového. Vím přesně, kdy to bylo, a od té doby na něj narážím všude a pořád. Vyvolává křehké vzpomínky. Kdyby v Schimmelpfennigově vlaku seděla postava muže, který píše o songu, který už nikdy nedostane z hlavy, byl by to asi tenhle.

Zuzana Navarová & KOA
Andělská

Tak se poprvé dozvídám, jak se ta píseň jmenuje… ale i bez toho názvu mě doprovodila mou tichou snivou pubertou se všemi melancholie­mi, touhami a očekáváními… a kdykoli ji slyším, sevře se mi srdce, i vzhledem k předčasně odešlé úžasné Zuzaně.

Počítám nebe
světla kam nedostanu
miluju tebe a pak
usnu a vstanu...

David Bowie
Heroes

Rok 1977. Je mi čtrnáct, Hradec Králové, rok Charty, venku za okny zuří rozbředlá normalizace. Táta se vrátil z turné s Divadlem DRAK po západní Evropě, ano, komouši se vytahovali loutkovým divadlem a já jsem hrdým majitelem své první vinylové desky. Skutečně své vlastní! Žádný Bob Dylan a Creedence Clearwater Revival, kterýma nás kluky tatínek obšťastňoval, promiň tati. Na obálce je podivný chlápek v karate póze, chlápek, kterého jsem doposud znal jako Ziggyho Stardusta, androgynní loutku, příliš složitou na pubertou zmítaného jedince. Tohle ovšem byla docela jiná káva! Zmučené synťáky, zajíkavý zpěv, saxofonová sóla. Brian Eno a Tony Visconti mi ještě nic neříkali, ale slyšel jsem neskutečně husté plochy a hlavně titulní pecka! Heroes. Z této skladby se pak postupem stala moje životní hymna, krédo i průvodce. Provázela mě v různých životních etapách, ať už ji zpívali Depeche Mode, Lemmy, nebo Popel či Depp. Slyšel jsem ji německy v Dětech ze stanice ZOO i anglicky na olympijském stadioně v Berlíně. Radostně i přes slzy. A konečně na vlastní svatbě. To bylo určitě nejvíc… Na pohřbu? Nevím, to nechám na vás, nejsem magor, abych si dělal playlist. A za hrdinu se rozhodně nepovažuju. I když na jeden den? Kdo ví.

GRiZ (feat. Orlando Napier)
A Fine Way to Die

Snažím se ze života vytřískat maximum. Chci všechno zažít. Všechno vidět. Řídím se heslem: Dává ti život na prdel? Dej mu na prdel 3× tolik! A refrén v téhle věci mi to vždycky připomene.

Radiohead
Videotape

Videotape je song, který v sobě nese několik pro mě zásadních vrstev. První je okamžitý pocit při poslechu: melancholická atmosféra, která tíží, ale zároveň nabízí zvláštní pocit blízkosti a propojení. Pak se přihlásí nostalgie dítěte 90. let, umocněná samotným názvem. V textu ožívají barvy rudá, modrá a zelená – ty, ze kterých se skládal obraz na starých obrazovkách z videokazet. Jako kdyby se tyto odstíny znovu rozsvítily v mé paměti, vracejí mě do doby, kdy svět byl trochu pomalejší a život o něco prostší. A pak je tu rytmus – skrytý, jako tlukot srdce pod povrchem. Píseň nezačíná na první dobu, ale na synkopu, což jí propůjčuje tajemství a otevírá dveře dalším výkladům. 

Jako poslední skladba na albu In Rainbows je tichým, hořkosladkým loučením, posledním vydechnutím tohoto hudebního zázraku.

Billie Eilish
Halley's Comet

Píseň, která mě provázela ve chvílích změn, definovala pocity tísně, smutku a loučení. Konec jednoho období a začátek nového, tlustá čára, propast, druhý břeh a přesto most k návratům. 

Hudební FullADHD

Vždycky jsem se trochu styděl, že nemám takovou tu nejoblíbenější písničku ani vyhraněný vkus. Děje se mi obsedantní frenetické sjíždění různých songů, různých kapel v různých náladách a obdobích. Dokud se jimi nepřesytím. A znovu a znovu. A tak pořád dokola surfuju po platformách v různých okruzích a nesmyslných kombinacích.

Dokážu si pustit techno vedle klasické hudby, zabalit to Priessnitzem, naladit Hm… nebo hip-hop. Večerní nálady rockových balad, to se mi taky stává. Brečím u některých desek Lou Reeda a Toma Waitse, mám slabost pro sentimentální ploužákové hity, cestou na výlety si pravidelně pouštím Spirituál kvintet a Ulrychovi. Balkánské lidovky se mi nesou často kuchyní vedle Vypsané fixy a muzikálových hitů, když jedu na trénink. Chtěl bych uměl hrát Bulise na klavír a minulý týden jsem si asi padesátkrát za den pustil This Is the New Shit od Marilyna Mansona, abych si o dva dny později broukal v metru se sluchátky v uších Billie Eilish a pak zase Plíhala, když jedu na eskalátorech nahoru. Hudební FullADHD.

Soul Asylum
Runaway Train

Polovina devadesátek, studuju VŠ a celé léto trávím na brigádě jako recepční v hotelu KLAS v Měříně. Nedlouho poté se mi změní život, ale to v tuhle chvíli ještě vůbec netuším. Sloužím čtyřiadvacítky, abych se nudou nezbláznila a v noci neusnula (číst si totiž na recepci nesmím), mám neustále puštěnou televizi, kde nonstop běží (tehdy v Česku úplně nová) stanice MTV. Všechny klipy a písničky z toho léta se mi navždy zažerou do hlavy, jedna ale nejvíc – Runaway Train. Její autor a interpret David Pirner ji napsal pro svoji kapelu Soul Asylum jako připomínku doby, kdy trpěl depresemi a myslel si, že ztrácí sluch. Od dětství ho fascinovaly vlaky, proto vnímal rozjetý vlak jako metaforu deprese, která se vymykala kontrole. Hned začátek písně, „Call you up in the middle of the night. Like a firefly without a light…“, odkazoval na jeho blízkého kamaráda z New Yorku, který mu vždycky zvedl telefon bez ohledu na to, kolik bylo hodin. Vlastně i samotný videoklip odrážel smutek lidí snažících se utéct před tíhou osudu. Promítaly se v něm totiž fotografie pohřešovaných dětí a měl několik aktualizovaných verzí, přizpůsobených tomu, kde se zrovna vysílal. Doprovázela ho výzva, aby lidé oznámili, pokud některé z dětí spatří, nebo aby se sami pohřešovaní přihlásili. Část kluků a holek se prý díky klipu skutečně podařilo najít. Tohle všechno jsem ale zjistila až mnohem později…

Tu píseň tehdy prostě jen tak normálně miluju, není totiž jen o dětech na útěku, spíš o pocitu, kdy zkrátka nemůžeš najít z něčeho cestu ven. Nepůsobí na mě depresivně, naopak. „Bought a ticket for a runaway train / Like a madman laughing at the rain / A little out of touch, a little insane / It's just easier than dealing with the pain / Runaway train, never going back / Wrong way on a oneway track / Seems like I should be getting somewhere / somehow I'm neither here nor there…“ Miluju tu skladbu dodnes. Jasně, mám i jiné oblíbené a osudové písně, tahle ovšem s příběhem 100 songů nějak úzce souvisí. A kdykoliv ji slyším, musím se zastavit, všeho nechat, jenom poslouchat a vzpomínat. Vrátit se do devadesátek, do malého žlutého hotelu v Měříně na náměstí a myslet na to léto, kdy jsem sama pro sebe našla cestu ven a pochopila, že odjíždějící vlak se zkrátka nikdy nevrátí…

Big Thief
Not

Píseň Not jsem poslouchala prakticky celé minulé jaro, pořád dokola. A pak jsem ji slyšela naživo na koncertě v Barceloně. Dá se říct, že to je jeden z mých životních songů, který mě dokáže podržet. V textu se zpěvačka Adrianne Lenker vypořádává se ztrátou a s ní spojenou emocí smutku a naštvání. Je to song, který mi dodává odvahu.

Letta Mbulu
Nomalizo

Nič hlboké ma k tejto skladbe nespája, ale vždy keď ju počujem, tak ulahodí mojim ušiam a dokážem ju počúvať do nekonečna v slučke.