Parsifal

O inscenaci

Sbor Státní opery a Sbor Národního divadla
Orchestr Státní opery
Balet Opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor

Tři měsíce před koncem svého bouřlivého života píše Richard Wagner slova plná hořké rezignace, ale také hlubokého poznání: „Kdo může po celý život s otevřenými smysly a volným srdcem hledět v tento svět vražd a loupeží organizovaných skrze lež, podvod a licoměrnost, aniž by se časem musel od něj se strašlivým odporem odvrátit? Kam potom zamíří jeho pohled?“ V první větě se ještě vrací k obsahu a smyslu své monumentální tetralogie Prsten Nibelungův, podobenství o světě, v němž bohové i lidé bez rozdílu vedou zničující konflikty v zájmu svých sobeckých úmyslů. Druhá otázka však již obrací pozornost k Wagnerovu poslednímu hudebnímu dramatu z roku 1882 – Parsifalovi. V něm opět formou podobenství ukazuje odvěký úpadek lidské společnosti a vyslovuje se pro regeneraci člověka skrze popření egoistické vůle soucitem, chápajícím a zmírňujícím utrpení všeho živého. Dějový rámec svého díla, které nenazývá operou, nýbrž „slavnostní hrou zasvěcení“, čerpá Wagner ze středověkého eposu Wolframa von Eschenbach Parzival o rytířích svatého grálu, ale hluboce ho přetváří v duchu svého osobitého, velmi mystického a metaforického pojetí ovlivněného filozofií Arthura Schopenhauera a myšlenkami buddhismu. Krvácející rána krále Amfortase je symbolem lidského života založeného na neukojitelné touze, zosobněním této touhy je postava záhadné ženy Kundry a sám Parsifal pak představuje „čistého blouda“, prosťáčka, který však jako jediný dokáže svým soucitem a nezištností Amfortasovu ránu vyléčit...

Své první režijní setkání s Wagnerovým Parsifalem se světoznámý německý operní režisér Andreas Homoki rozhodl realizovat v Praze, a proto nepřekvapí, že mezi své tvůrčí inspirace začlenil i místní proslulou kafkovskou tradici.