MENU

Opera Národního divadla

RepertoárProgram a vstupenky
  • Opera Hudební divadlo Karlín

    Gounod: Romeo a Julie

    22. května - Dvojnásobná držitelka Ceny Thálie Jana Šrejma Kačírková jako Julie

    Více o inscenaci
  • Opera Národní divadlo

    Janáček: Výlety páně Broučkovy

    29. května - Představení je součástí programu Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 2018

    Více informací
  • Opera Nová scéna

    Orango & Antiformalistický jarmark

    Poslední představení 20. června - Dvě opery Dmitrije Šostakoviče

    Více o inscenaci
  • Státní opera v Karlíně

    Navštivte představení Státní opery v Hudebním divadle Karlín

    REPERTOÁR

18. 5. 2018

Hořce kratochvilné

Aktuální číslo časopisu Opernwelt přináší recenzi na naši inscenaci opery Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy.

Výlety páně BroučkovyVýlety páně Broučkovy náležejí k zřídka uváděným Janáčkovým mistrovským dílům, a sice proto, že tato opera, zkomponovaná roku 1917, bezprostředně před Káťou Kabanovou, není za mistrovské dílo považována. Jako důvod se uvádí chaotické libreto, na němž se podíleli nejméně čtyři autoři, také skladatel sám; už literární předloha je poměrně disparátní, tvoří ji dva romány Svatopluka Čecha, Pravý výlet pana Broučka do měsíce, a Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do 15. století.

Přesto Janáčkova pátá opera dramaturgicky skvěle funguje, pokud se jí ujme režisérka jako nyní v Praze Sláva Daubnerová a celý tým k tomu dodá souznějící, snově krásné příspěvky. Moritát o maloměšťákovi Broučkovi, reprezentující skvělou komedii i filozofickou tragédii, názorností rozmanitého prostředí a čistě hudebně překonává jakékoli pochyby. Více než v ostatních jevištních dílech se Janáček snaží o leitomotivy, což náhlým proměnám scén a nálad propůjčuje strukturní soudržnost. Tu hýřivý, tu ironický valčíkový patos, opalizující kantilény, k tomu bojové husitské chorály a parodie stylu novoněmecké romantiky à la Smetana se starají o to, že se při těchto „výletech“ ani na chvíli nedostaví únava. 

Pokračování

Orchestr Národního divadla, který je s Janáčkovým hudebním jazykem velmi dobře obeznámen – divadlo u Vltavy uvedlo také roku 1920 světovou premiéru – pracuje za řízení Jaroslava Kyzlinka jako vzorová brusírna drahokamů, vše něžné je barevně výrazné a to temné transparentní.Alžběta Poláčková, která jako téměř všichni účinkující zpívá vícero rolí, je vynikající sólistka kovového sopránu, Jaroslav Březina legrační, soucit budící antihvězda, takže Brouček. V alkoholovém opojení zabloudí na Měsíc, kde mu nejrůznější bájné bytosti včetně dvojníka jeho pozemských hospodských kumpánů žvaní cosi o kráse, pravdě a lásce, také o vegetarináské stravě, a když se návštěvník vyzná ze vztahu ke guláši, kyselému zelí a knedlíkům, jsou tím zhnuseni. Symfonická mezihra, která doprovází Broučkův návrat z Měsíce do jeho pražské hospody, tvoří jeden z hudebních vrcholů a je skvěle doprovázena uměním světelného designu a videa.

Jestliže v prvním díle Brouček zradil vyšší lunární ideály, v druhém zradí ty nižší, totiž národního ducha. Nechápe, proč se husité roku 1420 postavili proti křižákům císaře Zikmunda, nezajímají ho zbraně, a koneckonců, Zikmund mu nic neudělal! Janáček chtěl svému národu v předvečer vyhlášení nezávislého státu předvést bezzásadovost pacifistických zbabělců. Kalkul však nevyšel. Pan Brouček se uprostřed všelijakých bezcharakterních typů projeví jako jediný člověk, jako identifikační postava. Neboť hrdinové nejsou lidi, nýbrž nadlidi nebo polobozi. Žádný alespoň trochu myslící současník dnes jistě neobětuje život za nějakou ideu nebo dokonce za vlast, která v nejlepším případě existuje už jen podle jména. My všichni jsme Broučkové, a to satiře propůjčuje aktuálnost, která se netýká jen českých zájmů. Hořké poznání zmírňuje nepřetržité potěšení, je-li prezentováno v tak umělecky brilantní podobě jako v pražském Národním divadle.

Volker Tarnow
Překlad: Vlasta Reittererová)

Více informací o inscenaci a vstupenkách najdete ZDE.


14. 5. 2018

OPERA NOVA 2018

Přehlídka současného hudebního divadla přivítá divadla z České i Slovenské republiky. První ročník festivalu proběhne ve dnech 19. - 24. 6. 2018 na Nové scéně.

Opera Nova

Philip Glass - Changing Parts
úterý 19. 6. 2018 v 18:00, Nová scéna
Cluster Ensemble Bratislava (SK)

Marek Piaček  - Apolloopera
úterý 19. 6. 2018 ve 20:00, Nová scéna
Slovenská filharmonie Bratislava (SK)

Dmitrij Šostakovič  - Orango / Antiformalistický jarmark
středa 20. 6. 2018 ve 20:00, Nová scéna
Opera ND Praha (CZ)

program festivalu

Miroslav Tóth  - Záhada tyče
čtvrtek 21. 6. 2018 ve 20:00, Nová scéna, hraje se na jevišti
Tabačka Kulturfabrik Košice (SK/HU)

Josef Berg - Eufrides před branami Tymén / Provizorní předvedení opery Johanes doktor Faust
pátek 22. 6. 2018 v 18:00, náměstí Václava Havla, foyer Nove scény
Brno Contemporary Orchestra (CZ)

Miloš O. Štědroň – Don Hrabal
pátek 22. 6. 2018 ve 20:00, Nová scéna
Opera ND Praha (CZ)

Jiří Kadeřábek – Žádný člověk
sobota 23. 6. 2018 v 17:00, foyer Nové scény
projekce záznamu představení a křest DVD
Opera ND Praha (CZ)
Zdarma

Michal Nejtek  - Pravidla slušného chování v moderní společnosti
sobota 23. 6. 2018 ve 20:00, Nová scéna
Opera ND Brno (CZ)

Ivan Acher  - Sternenhoch
neděle 24. 6. 2018 ve 20:00, Nová scéna
Opera ND Praha (CZ)

Po každém představení následuje diskuze s tvůrci.

Seniorská a studentská sleva 50 % platí u každého představení na celý sál.


27. 4. 2018

Konkurz do Sboru Národního divadla

Ředitelka Opery Národního divadla a Státní opery Mgr. Silvia Hroncová vypisuje konkurzní řízení do operního sboru pro hlasovou skupinu 2. soprán. Předzpívání se bude konat ve čtvrtek dne 22. 5. 2018 ve 13:00 ve sborovém sále historické budovy ND.

Sbor NDPřihlášky můžete zasílat na e-mailovou adresu: a.mihalik@narodni-divadlo.cz

Nebo na poštovní adresu:

NÁRODNÍ DIVADLO
Aleš Mihálik, tajemník sboru ND
Ostrovní 1
112 30 Praha 1

V přihlášce laskavě uveďte vzdělání, délku praxe, adresu trvalého pobytu, trvalou a korespondenční adresu a telefonické, e-mailové spojení. K přihlášce přiložte strukturovaný životopis a zašlete seznam děl, který předvedete.

Zaslanou přihlášku považujeme za závaznou a evidujeme ji v seznamu uchazečů.
Po úspěšně vykonaném konkurzním řízení bude uzavření pracovního poměru předmětem následné vzájemné dohody se zaměstnavatelem.


25. 4. 2018

Recenze na Billyho Budda v Opernglas

Poslední dvě představení opery Benjamina Brittena Billy Budd na jevišti Národního divadla 25. a 27. dubna

Ne, to, co je na jevišti pražského Národního divadla, kde Daniel Špinar inscenoval českou premiéru opery Billy Budd,  není britská bitevní loď „Indomitable“ z roku 1797 z doby koaliční války proti Francii (výprava Lucie Škandíková). Uprostřed velkého sterilního prostoru, který se podobná nemocniční stanici a nebezpečně se naklání, vzpomíná zestárlý kapitán Vere na osud mladého námořníka Billyho Budda, kterého i přes své osobní sympatie k tomuto mladíkovi odsoudil k smrti. V bolestných útržcích snů a vzpomínek musí starý kapitán ještě jednou zažít, co se v této mužské společnosti, v níž si členové mužstva mohou okamžiky fyzické blízkosti vybojovat jen drsnými žerty nebo hrubými urážkami, na širém moři odehrálo.

U Brittena je třeba chápat loď, vlny moře nebo jeho klidnou hladinu jako alegorii. Jde o lidi, o muže ve výjimečných situacích, a to prostřednictvím existenciální tématiky, založené také autobiograficky. Jde o ničivou moc sexuality, zde zvláště homosexuality, její potlačování a pomluvy vedou nakonec k tomu, že objekt žádosti, v tomto případě Billy Budd, musí být zničen, aby druhý vlastnímu zničení unikl. Billy je navíc outsider, je v kolektivu cizí a koktá. V době světové premiéry se mohlo umělecké dílo, v tomto případě opera, této tématice přiblížit pouze v hudebních a optických narážkách. Nyní, v Praze, je tomu jinak. Režisérovi se podařilo přímými, přitom však citlivými obrazovými kompozicemi rušivé složky potlačené sexuality zviditelnit. Tak vznikly velké obrazy pro členy výtečně zpívajícího a hrajícího mužského sboru.

Pokračování zde

Zvláště napínavé a nakonec pro oba smrtelné je setkání posupného Claggarta s Billym, který kostýmem a maskou připomíná mladého Querella, postavu s apokalyptickým účinkem z románu Jeana Geneta z roku 1947. V jakési dramaturgické nadsázce proti němu stojí zlověstný Claggart. Pět mladých mužů, téměř neoblečená krásná těla, akrobaté Losers Cirque Company v choreografii Radima Vizváryho, činí utajované projekce svých žádostí viditelnými.

V epilogu musí kapitán Vere čelit vině, kterou na sebe vzal kvůli klamavé záchraně vlastní pověsti, když souhlasil s rozsudkem smrti a Billy byl kvůli domnělému podněcování ke vzpouře popraven.

Ještě jednou přichází Špinar s asociativními obrazy, které sice neodpovídají textu opery, avšak v rámci celkové koncepce mu ani neodporují. Kapitán Vere myje nahému Billymu nohy, a ten – což naopak libretu odpovídá – mu odpouští. Vere si nejen uvědomuje, že je zodpovědný za Billyho smrt, je to on, kdo ho probodne ve scénickém přechodu k epilogu starého muže na smrtelném loži, které s Billym sdílí. Jednoznačně nadšené reakce premiérového publika v pražském Národním divadle platily především zpěvákům náročných hlavních postav. Tenorista Štefan Margita v roli kapitána sklidil právem největší potlesk. Jak nuancovaně dokázal dodat hudební výraz zlomům své postavy, jak uměl vytvořit tóny pro vzpomínky i pro právě prožívané vzrušení, bylo jednoduše velkolepé. Lehkými tóny bezstarostného člověka, dojemným zadrháváním při rozčilení, vzpíráním se smrti toho, kdo žízní po životě, a kdo na konci umírá s něžným, smířlivým vydechnutím, propůjčil Christopher Bolduc charakter i zvuk Billymu Buddovi. Také Gidon Saks jako Claggart nebyl pouze zachmuřený zloduch, měl také sonorní temné tóny rozporuplnosti a ve snových scénách erotické žádostivosti nejkrásnější okamžiky citové měkkosti.

S britským dirigentem Christopherem Wardem stál u pultu orchestru pražské Státní opery odborník, při jehož řízení napětí nepolevovalo, při velmi citelné epické šíři partitury stále budoval dynamiku a střídání vybičovaných a velmi klidných hudebních úseků se proměnilo ve zvukové zrcadlení lidského moře s jeho smrtelnými hlubinami.

                                                                                                          B. Gruhl


12. 4. 2018

LIVE stream Verdiho Traviaty z Norské opery

Opera Národního divadla se podobně jako třicet operních domů z osmnácti zemí světa účastní projektu platformy Operavision.eu, kde je až do 2. června 2018 ke zhlédnutí záznam představení opery Bohuslava Martinů Juliette (Snář) z Národního divadla.
Nyní se v sobotu 14. dubna od 20.00 hodin chystá z Norské opery živý přenos Verdiho Traviaty. Nenechte si tuto příležitost ujít. Více najdete ZDE.


2. 3. 2018

Martinů Juliette (Snář) na Opera Vision


JulietteS blížícím se 80. výročím světové premiéry opery Bohuslava Martinů Juliette (Snář), která se konala 16. března 1938 v Národním divadle, přichází portál Opera Vision se záznamem aktuální inscenace Opery Národního divadla. V titulní roli Juliette účinkuje Alžběta Poláčková, v roli Michela Peter Berger. Záznam představení a rozhovor s vynikajícím televizním režisérem Brianem Largem o naší inscenaci najdete ZDE.

Výročí světové premiéry oslavíme také představením 16. března od 19 hodin v Národním divadle s Marií Kobielskou a Peterem Bergerem. 

 

 

 


2. 3. 2018

Pohlednice s Emou Destinnovou

U příležitosti 140. výročí narození Emy Destinnové jsme vydali sadu 12 pohlednic doplněnou o životopis této české pěvkyně, která na začátku 20. století okouzlila svým uměním diváky v Berlíně, Paříži, Londýně, New Yorku a samozřejmě také v rodné Praze. Pohlednice koupíte v pokladně ND a v obchodě na 1. balkonu historické budovy.


1. 3. 2018

Výstava k výročí světové premiéry Juliette

Dnes instalovaná výstava na náměstí Václava Havla připomíná 80. výročí světové premiéry opery Bohuslava Martinů Juliette (Snář), která se konala 16. března 1938 v Národním divadle. Výročí oslavíme také představením ve výroční den světové premiéry. Více ZDE


20. 2. 2018

Ema Destinnová

26. února si připomeneme 140. výročí narození české pěvkyně Emy Destinnové

Ema DestinnováVýstava fotografií a dalších, mnohdy unikátních, obrazových materiálů v kuloáru 1. balkonu Národního divadla ukáže umělecké a životní proměny pěvkyně Emy Destinnové i její mezinárodní úspěchy, kterými se stala operní hvězdou počátku 20. století.

Výstava bude zahájena v pondělí 26. února v 17 hodin vernisáží volně přístupnou všem zájemcům. Vstup do divadla bude otevřen od 16.30 hodin. Kdo vernisáž nestihne, bude si moci výstavu prohlédnout během všech představení nebo prohlídek Národního divadla.

 

Následující představení Smetanovy Prodané nevěsty bude rovněž věnováno tomuto výročí.


12. 2. 2018

Pan Brouček na výletě do Zlaté kapličky

Na jevišti Národního divadla probíhají aranžovací zkoušky na novou inscenaci opery Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy.

Výlety páně BroučkovyRežisérka Sláva Daubnerová, která pro Národní divadlo připravila inscenace oper Orango/Antiformalistický jarmark a Romeo a Julie,  seznamuje v těchto dnech interprety se svojí představou o jevištním dění. Hlavní role studují Jaroslav Březina (Matěj Brouček), Marie Fajtová a Alžběta Poláčková (Málinka, Etherea, Kunka), Aleš Briscein a Martin Šrejma (Mazal, Blankytný, Petřík), Vladimír Chmelo a František Zahradníček (Sakristán u sv. Víta, Lunobor, Domšík od Zvonu) ad. Premiéry se uskuteční 22. a 25. března 2018.

Více o inscenaci najdete ZDE.

 

 

 


22. 1. 2018

Classic Prague Awards pro sbory Národního divadla

Sbor Národního divadla, Sbor Státní opery a Kühnův dětský sbor zvítězily v kategorii Vokální výkon

CPASbor Národního divadla, Sbor Státní opery a Dětský Kühnův sbor získaly společným výkonem ocenění za koncertní provedení Faustovo prokletí Hectora Berlioze 9. a 12. března 2017v Národním divadle. Hudebně dílo nastudoval hudební ředitel Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink. Jako Faust se představil renomovaný tenorista Pavel Černoch v dalších rolích se představil slovenský barytonista Daniel Čapkovič jako Mefisto, Markétou byla Stanislava Jirků a Branderem Pavel Švingr.


JB PVPodle Pavla Vaňka, šéfsbormistra Sboru Národního divadla byl projekt "Faust" skutečně velmi náročný“ „Vzhledem k tomu že se provedení zúčastnily oba sbory působící v ND tj. Sbor Národního divadla i Státní opery, bylo velkou výzvou koordinovat ve společných zkouškách početné těleso přibližně sta zpěváků.“ Šlo totiž o spolupráci hned tří velkých sborových těles: kromě Sboru Národního divadla i Sboru Státní opery pod vedení šéfsbormistra Adolfa Melichara a Kühnova dětského sboru pod vedením Jiřího Chvály.

Pokračování zde

Faustovo prokletí„Během minulé sezony se Sbor Národního divadla a Sbor Stání opery spojil při dvou zcela výjimečných a velice náročných projektech, jedním bylo provedení Faustova prokletí, druhým provedení opery Lohengrin,“ uvádí ředitelka Opery Národního divadla a Státní opery Silvie Hroncová. „Obojí provedli na vynikající úrovni a posunulo obě tělesa ještě o stupínek výše. I proto si ocenění Classic Prague Awards nesmírně vážíme a máme z něj velkou radost.“

„Dílo samotné (Faustovo prokletí) patří pochopitelně vzhledem k objemu sborového partu a jeho náročnosti k tzv. vrcholným sborovým operám,“ zdůrazňuje Vaněk. „Obzvláště pak pro velmi exponovanou mužskou část sboru (tzv. dvousborová technika, střídání výrazových ploch-od těch lyrických až po velmi dramatické a jiná  specifika-vypjaté vysoké i extrémě nízké polohy jednotlivých mužských hlasů.“

Kühnův dětský sbor patří od roku 1936 mezi stálé spolupracovníky Opery Národního divadla. V současné době zpívají "kühňata" v Národním divadle například v inscenacích Carmen či Příhody lišky Bystroušky. K Faustovu prokletí obecně:

 „Rozhodnutí zařadit tuto dramatickou legendu na náš repertoár bylo výsledkem relativně dlouhých rozhovorů a zvažování,“ řekl dirigent Jaroslav Kyzlink a dodal: Vzhledem k mé obecné náklonnosti k vokálně instrumentálním opusům a faktu, že toto dílo ještě nebylo na jevišti Zlaté kapličky uvedeno, jsme se rozhodli právě pro tento klenot klasického romantismu.“
„Fausta, který se dle mého názoru řadí mezi nejzajímavější a nejtěžší role vůbec, jsem již během své kariéry zpíval v mnoha scénických i koncertních provedeních. To, že jsem ho mohl ztvárnit v pražském Národním divadle, považuji za velkou,“ uvedl slavný tenorista Pavel Černoch.

http://www.classicpragueawards.cz

 


2. 1. 2018

Opery na Nové scéně v lednu

Don HrabalZkraje nového roku můžete navštívit operní představení také na Nové scéně. 3. ledna uvedeme novinku našeho repertoáru Don Hrabal na motivy ze života světoznámého spisovatele. O den později jsou na programu dvě opery Dmitrije Šostakoviče, avantgardní opera o polidštění opice Orango a groteska Antiformalistický jarmark. V neděli a pondělí hrajeme hudebně-scénické dílo Žádný člověk pojednávající o tragickém osudu sochaře Otakara Švece a osudu jeho posledního díla - Stalinova pomníku na Letné.

 

Více informací najdete ZDE.

 

Roman Janál jako Don Hrabal


3. 12. 2017

Zkoušky na Billyho Budda jsou v plném proudu

Billy Budd zahájeníPrvní premiérou nového roku bude Brittenova opera Billy Budd, kterou Národní divadlo uvede v české premiéře, a to v původní čtyřaktové verzi. Hlavní role ztvární Američan Christopher Bolduc a izraelský basbarytonista Gidon Saks, tenorista Štefan Margita se představí jako Kapitán Vere. Hudebního nastudování se ujal známý anglický dirigent Christopher Ward a režie Daniel Špinar. Tragický příběh se odehrává na britské válečné lodi za napoleonských válek. Pohledný, naivní a důvěřivý chlapec Billy se stane předmětem nenávisti sadistického manipulátora, zbrojmistra Claggarta, jenž Billyho falešně obviní z podněcování ke vzpouře. Chlapec svého trýznitele neúmyslně zabije a je odsouzen k smrti. Kapitán Vere stojí před mučivým rozhodnutím: udělit milost nevinnému, nebo dodržet válečný zákon. Tragédii nezabrání a vzpomínka na toto fatální selhání ho bude pronásledovat po celý život. 

Nenechte si ujít exkluzivní obsazení! Čeká nás pouze šest představení v této sezoně! 

Více se o inscenaci dočtete ZDE.


1. 12. 2017

Opernglas o Donu Giovannim v Praze

Německý odborný časopis Das Opernglas přináší v prosincovém čísle recenzi na říjnová provedení Dona Giovanniho s Plácidem Domingem ve Stavovském divadle.

DomingoSvětová premiéra Dona Giovanniho 29. října 1787 v pražském Stavovském divadle, které se tehdy ještě jmenovalo Nostické národní divadlo, je dodnes opředena anekdotami a legendami. Opravdu Mozart komponoval předehru teprve v noci před premiérou a hudebníkům předložil kopistou rozepsané party, na nichž ještě neoschl inkoust, na poslední chvíli? Sotva, jak dokládá zkoumání originálního notového papíru. Měla opera u publika úspěch? Možná, podle toho, které z rozdílných zpráv v tisku uvěříme. Je však nepochybné, že Pražané připravili skladateli, který město uvedl v nadšené opojení svým Figarem, triumfální přijetí, když 29. října 1787 zaujal k řízení orchestru tehdy obvyklé místo u cembala. Na den přesně o 230 let později stanul nyní v orchestřišti překrásně zachovalého Stavovského divadla Plácido Domingo, aby si mimo jiné tímto jubilejním představením splnil dlouho hýčkané přání. Myšlenka slavnostního aktu k narozeninám Dona Giovanniho vznikla už roku 2012, když světoznámý španělský umělec, tehdy jako zpěvák, hostoval v Praze při vánočním koncertu.

Pokračování zde

Při prohlídce Prahy se také podíval do Stavovského divadla; podle očitých svědků ho divadlo samo a jeho historický význam pohnuly k slzám. Ještě téhož dne svolal blízké poradce a rozhodující místní osobnosti, aby vyvolal v život projekt Dona Giovanniho, jenž nyní po létech naplněných jednáními, domluvami o termínech a obsazení, hledáním sponzorů a činností médií skutečně spatřil světlo světa.

Publikum, které dorazilo z mnoha oblastí Evropy, uvítalo maestra srdečným potleskem, který však Domingo rychle utišil a chopil se taktovky. Poté, co před několika dny viditelně dojatý držel v rukou originální partituru uchovávanou na Pražské konzervatoři, projevil se teď také u dirigentského pultu s interpretací Dona Giovanniho dobře obeznámeného orchestru Národního divadla jako velký ctitel a kompetentní tlumočník umění salcburského mistra. Domingo nasadil svěží tempa, která naplnil životem a napětím, takže večer ubíhal v příjemné zábavě. Jeho dirigování se především vyznačovalo – což nepřekvapí – výraznou přízní vůči zpěvákům. Stále v kontaktu se svými kolegy na jevišti, poskytoval jim hodně prostoru k formování a prezentaci hlasových předností, pomáhal jim však také ochotně přenést se okamžitým pokračováním přes méně šťastné úseky.

V obsazení, které maestro Domingo pečlivě vybíral, se ostatně nacházeli čtyři vítězové soutěže Operalia. Simone Alberghini, vítěz z roku 1994, převzal titulní roli a imponoval vroucně zabarveným, stylově jistým a elegantně uplatňovaným basbarytonem, který disponoval také dostatečnými rezervami energie pro finále. K jeho jinak příjemnému jevištnímu zjevu bychom si případně přáli větší charisma. Vůbec nic by naopak nebylo třeba vylepšovat u výtečné Donny Anny Iriny Lungu. Díky sopránu, ve výškách nádherně rozvinutému s dobře posazenou střední polohou, kontrolovanímu legatu a dramatické přesvědčivosti nabídla nositelka ceny ze soutěže Operalia 2004 z čistě hlasově technického hlediska nejdokonalejší výkon večera, který nadto doplnila o aristokratický zevnějšek a silný herecký projev. Dmitry Korchak se dokázal vedle silné osobnosti této Donny Anny prosadit jako rozhodně ne slabošský, nýbrž sebevědomě rozhodný Don Ottavio. Ruský tenor, rovněž nositel ceny Operalia z roku 2004, sice potřeboval první půlhodinu večera, aby svůj hlas srovnal a dospěl k přesné intonaci, poté však rozzářil svou obdivuhodně krásnou barvu a temperamentním podáním árie „O mio tesoro“ si vysloužil největší potlesk na otevřené scéně. Čtvrtou z z někdejších vítězů Operalia byla Julia Novikova jako Zerlina, u níž pozitivní dojem, i přes pečlivé frázování, kazily určité drsnosti ve vedení hlasu.

Pro roli Leporella vybral Domingo Adriana Sâmpetreana. Rumunský basista předvedl v nejlepším slova smyslu rutinovaný výkon, pro který je právě v této roli často žádaným hostem všech velkých operních divadel. Spojovaly se u něj ve všech polohách zřetelný, příjemný bas s vtipem a humorem, a tak se, zmítán mezi obdivem a nenávistí ke svému pánovi – jak to Mozart a Da Ponte jistě zamýšleli – stal hlavním objektem sympatií tohoto představení. Ve zbývajících hlavních rolích se nakonec sáhlo k domácímu souboru, který za hosty z ciziny nijak nezaostával. Platí to pro možná poněkud ostrý, ale v koloraturách velmi zběhlý soprán Kateřiny Knežíkové jako Donnu Elvíru i pro velmi solidního Jiřího Brücklera (Masetto) a v nejhlubších basových polohách skvostně znějícího Jana Šťávu jako Komtura.

Ideální scénický rámec jubilejního představení tvořila osvědčená inscenace tohoto divadla ve výtvarné podobě Josefa Svobody, která důmyslně využívá prodloužení architektury Stavovského divadla na jeviště. Klasická produkce původně z roku 1969 byla oživena roku 2006, přičemž se Jiří Nekvasil orientoval podle tehdejšího režijního konceptu a zdůraznil nadčasové působení díla mimo jakékoli snahy o modernizaci; nádherné kostýmy navrhl Theodor Pištěk.

Publikum si bylo očividně vědomo zvláštní události a věnovalo zdařilé poctě Mozartovu mistrovskému dílu a místu jeho premiéry dlouhotrvající potlesk.

U. Ehrensberger

https://www.opernglas.de/Aktuelles-Heft/