Ženy Laterny magiky. Ty, které byly u toho

Ty, které mluví

Co by byla Laterna magika v prvních letech své existence bez konferenciérek? Nebyly moderátorkami, ale herečkami s rolemi vycizelovanými do detailu gesta i věty, tmelem inscenací, důležitými průvodkyněmi jinak přepestré žánrové škály varietních programů. Právě na nich předvedl Alfréd Radok první velké laternovské kouzlo, které vzbudilo takový rozruch, protože vystoupení začínala vždy působivým entrée vypravěčky přicházející z plátna přímo na jeviště, kde se pustila do živého dialogu se svými dvěma filmovými obrazy ve třech jazycích. Sylva Daníčková, Valentina Thielová a Zdenka Procházková v Bruselu, v Praze Sylvu vystřídala Jaroslava Panýrková. „To byl kumšt, nezakopnout v podpatcích, tahat za sebou kabel od mikrofonu a tvářit se u toho roztomile,“ smála se později Valentina, „pan Radok byl maximalista, nemohly jsme si dovolit žádnou chybu, ani jedna.“

Ty, které tančí

Vytvářet sólisty-hvězdy bylo proti principu Laterny magiky. Syntetické divadlo pěstovalo rovnocennost jevištních složek, navenek bylo homogenní značkou. Z první generace Laterny magiky vynikala například Jana Andrsová svou zvláštní jemností a subtilností. Lidé si ji pamatují jako křehkou němou Rusalku z Kašlíkovy filmové adaptace a měla privilegium tančit s Pavlem Veselým první pár v Otvírání studánek Alfréda Radoka. S Kouzelným cirkusem vkročila na promítací plochu Laterny magiky na dalších 45 let jako Venuše Ivanka Kuchařová. Komu se povede, aby na jevišti vystupoval spolu s o tři generace mladšími kolegy, byť jako filmový avatar?

Výraznou osobností byla Sněhová královna, Marcela Černačová. Nebyla prototypem křehké baleríny, ale disponovala velkým jevištním charismatem, komediálním talentem, byla naprosto nezapomenutelná na scéně i mimo ni, svérázná a kamarádská. Jednou z duší porevoluční Laterny byla Eva Horáková, která zářila nejen v choreografiích Jean-Pierra Aviotta nebo Petra Zusky. Strávila tu osmnáct let jako tanečnice a z toho čtyři roky vedla taneční soubor. V roce 2012 se stala vedoucí baletního souboru Opery ND, ale jak se říká, jednou laterňák, vždycky laterňák, byla pořád „naše“. O to větší šok byl, když před necelými čtyřmi lety zemřela.

Ty, které spoluvytvářejí

Lví podíl na uměleckém úspěchu Laterny po bruselské slávě měla Zora Šemberová. Alfréd Radok ji v roce 1959 přizval jako choreografku k tvorbě Otvírání studánek Bohuslava Martinů, které je dodnes považované za nejcennější kus první éry. Ti dva si ohromně rozuměli, Radok ji tituloval přezdívkou „Zorenka“ a ona stále přepracovávala choreografii. Byla nekompromisní, ale soubor ji ctil.

Josefu Svobodovi zase stála po boku mnoho let dramaturgyně Milena Honzíková, dobrý duch Laterny magiky. Je osobností zásadní a neprávem opomíjenou. Vytrvalá, obětavá, energická žena. Od 70. let se podílela na literárním zpracování scénářů inscenací, vyhledávala témata, náměty i nové umělce, měla velký podíl na tom, že se Laterna magika přiklonila k tvorbě celovečerních dějových inscenací a že spolupracovala s tolika lidmi od filmu, třeba s Ladislavem Helgem, Antonínem Mášou nebo Ester Krumbachovou (výtvarnicí), která by v našem výčtu také neměla chybět, stejně jako například Šárka Hejnová nebo Simona Rybáková. Milena Honzíková pro Laternu pracovala až do roku 2000, kdy připravila komponovaný program Past.

K našemu výčtu by měly patřit také další choreografky, baletní mistryně a samozřejmě současné tanečnice a akrobatky. Bez žen by to v Laterně magice zkrátka nešlo.