Romeo a Julie: Mor na ty vaše rody!

Královna s králem ve Spící krasavici mohou zpytovat svědomí, proč nepozvali vílu Carabosse na oslavu křtin své Aurory, a zpytovat ho může i Popelčin tatínek-vdovec, který není schopen se za svou dceru postavit. Přes všechna selhání, která mají rodiče na svědomí – konečně i oni jsou jen lidé – síla dobra nakonec nebezpečné zatáčky vybere a většinou dovede své hrdiny k happy endu, kdy zazvoní zvonec a pohádky je konec. 

Vše ale může být i jinak. Příkladem je Shakespearův Romeo a Julie, jehož baletní adaptaci můžete zhlédnout v choreografii Johna Cranka s hudbou Sergeje Prokofjeva. 

Bereme tento příběh za největší lovestory všech dob, ono položit pro lásku svůj život není jen tak. Jenomže smrt obou milenců má hlubší příčiny – je potřeba chápat kauzalitu příběhu, který končí smířením. 

Když Sergej Prokofjev psal k Romeovi a Julii hudbu, svět stál před vypuknutím druhé světové války. Premiéra se odehrála v Brně v roce 1938, repríz se mohlo uskutečnit jen několik, pak byla inscenace zakázána. Prokofjev už se do České republiky – která se stala protektorátem Čechy a Morava – z Ruska nedostal. Nenávist lomcovala světem, krůček zbýval do dne, kdy sousedé byli označováni hvězdami a mizeli beze stopy, lidé se zabíjeli kvůli rase a národnosti, mocnosti si dělily Evropu, cizí tanky okupovaly cizí zemi. V této atmosféře musel mít příběh o lásce Romea a Julie silné vyznění, vždyť nenávist dvou rodů, Kapuletů a Monteků, dovedla jejich potomky k fatálnímu konci. Závěr, kdy se podaných rukou, gesta smíru, dočkáme až nad mrtvými těly jejich dětí, povolává do hry svědomí, které mává červeným hadrem před očima a volá: Mor na ty vaše rody! 

Říká se, že některá témata jsou nadčasová a rozumí jim všichni lidé. Milujeme stejně vášnivě či nezištně jako člověk třeba v dobách renesance. Zdá se ale, že nenávist a zloba nás doprovází stejně silně. A tak i v současnosti, nejen při zhlédnutí divadelních šarvátek obou znepřátelených rodů, bychom měli víc uvažovat o svědomí. Nevidět jen Romea a Julii, ale přemýšlet, co asi prožívají jejich rodiče, jakým procházejí peklem a jak se vypořádají se svým proviněním. A prosit, aby ti, kdo mají podíl na eskalaci světového násilí, nahlédli do svého svědomí dřív, než bude pozdě. Mrtvých už je dost.