Romeo a Julie: Jediná pravda je ta, kterou cítíme 

Každý z nás má v srdci trhliny, všichni známe, jaké je to milovat, ale také, jak láska bolí. Shakespearovo drama patří k největším milostným příběhům všech dob – a to nehledě na to, že Romeo s Julií byli teenageři a jejich láska byla třídenní. Jsme lidé a naše emoce jsou pořád tytéž, dokážeme milovat stejně v patnácti jako v padesáti. A nenávidět? Rovněž.  

Říká se, že jediná pravda je ta, kterou cítíme. Během obou premiérových večerů ve Státní opeře se ona pravda dala krájet. A nešlo jenom o vášeň a zoufalství, které prožíval ústřední pár na jevišti. O jiskřící radost ze života Merkuciova, a to i v momentu jeho umírání. O nenávist Tybaltovu a neústupnou tvrdohlavost Kapuletů a Monteků. Vnímali jsme genialitu Prokofjevovy hudby a ryzost vizuálního sdělení Roseho scény a kostýmní výpravy. Všechny ale zasáhla hlavně pravdivost Crankova vypravěčství, jeho choreografické nadání odříkat do poslední hlásky všechny Shakespearovy verše beze slov. Tancem – a emocemi.  

Kat

Na divadle se dějí zázraky – když mezi jevištěm a hledištěm probíhá dialog. Když emoce proudí tam a zpátky. Když se z publika stane téměř antický chór, který září štěstím Juliiny lásky, trpí zoufalstvím Romeovy marnosti vzepřít se osudu, pak teskní nad zbytečnou smrtí Merkucia a Tybalta, aby na závěr v hrobovém tichu doprovodil v emočním pohnutí celý příběh k nevyhnutelnému konci.  

Potřebujeme silné prožitky, doteky umění. Smekáme před mistrovstvím interpretů a víme, že jsme byli (v hledišti i na jevišti) svědkem něčeho krásného, neobyčejného a bytostně pravdivého.