Nová scéna očima Jolany Dvořákové

Kdykoli se zastavím na Nové scéně a pozoruji tváře hostů, kteří k nám chodí do divadla nebo do kavárny, vidím vzácné kouzlo divadla, skutečnou komunitu. Patří mladým (třeba mé dceři a jejím kamarádům), kteří tu křtí své desky, mají svoje meety a pokecy, tančírny a rande a žijí tak nějak blízkostí k tomuto prostoru a díky obsahové výjimečnosti se stávají přirozeně i diváky. Stejně tak ráda ale sleduji i ty starší (třeba padesátníky jako jsem já), kterým patří také. Ti se tu zasněně dívají na Národní třídu, na krásu a radost mládí, pozorují místní atmosféru, poslouchají hudbu, vnímají hru světla a prostoru a tak nějak se zastavují v čase. Vzpomínají na to, jak žili v devadesátkách a jak jim jsou i ti současní mladí něčím podobní, originální a hledající. I oni jsou zkrátka součástí místní atmosféry. Nová scéna je navždy propojující a myslím si, že nesmíme rekonstrukcí přerušit tento tok života, vztahů a vzpomínek. Prostě nesmíme vyprázdnit její duši. Praha v posledních letech zavírá spoustu míst, se kterými se mladí lidé identifikovali a kde trávili svůj čas. Brutalismus v nich už dávno nebudí negativní pocity, ba naopak bojují za jeho zachování. Milují svoji Novou scénu.

Co tu bude, až se otevře? Věřím, že progresivní scéna, která má vlastní značku bez ohledu na to, zda hraje právě činohra, Laterna, opera, balet nebo host – vše je dobře propojeno. Všichni, kdo sem jednou znovu zavítají, by měli cítit, že „sem stojí za to jít na cokoli a poznávat další možnosti a hledání, co všechno může divadlo být“. Stejně tak herci zde dostanou možnost potkat se skutečně nablízko se svým divákem i tvůrci.

Nová scéna a její zázemí musí do budoucna umožnit prostor pro propojení současné české činohry na poli mezinárodní spolupráce. Měla by vytvořit možnost pro rezidenční programy a work in progress. Chtěla bych zde usilovat o vytvoření pracoviště Nová scéna LAB, kde se bude prohlubovat spolupráce divadelníků, technických pracovníků divadla a studentů a pedagogů vysokých škol, jejichž tvorba se může v divadle odrážet, nečekaně fúzovat a potkávat. Ať už v oblasti výtvarného umění, nových médií, robotiky, světelného designu, programování, nebo třeba animace.

Budoucnost divadla ale nevidím jen v tom, co vidí divák a co se děje na jevišti. Pokud chceme žít jako divadelníci také co nejlepší život a mít i nadále společnou touhu tvořit, myslím, že se musíme začít věnovat i sobě navzájem, prostředí, ve kterém žijeme, bezpečnému a příjemnému zázemí pro naše umělce a týmy. Věřím, že se nám s kolegy povede vytvořit místo, kde budou lidé rádi. Kde si mohou lidé při celodenním nasazení mezi zkouškami a představeními na chvíli odpočinout, zrelaxovat, zacvičit si, dojít si do sauny, zavřít se v tiché a klidné místnosti a zopakovat si text nebo se naopak vykřičet. Stejně tak zde bude konečně divadelní klub, kam si mohou dojít herci i v kostýmu a dát si něco dobrého a zdravého a po představení probrat, jaký byl den. A na co se těším? Až se zase všechno rozsvítí a kavárna bude plná toho hluku a rozhovorů a hudby a z klubu bude slyšet smích.

Jolana Dvořáková
Správní ředitelka Činohry

Foto: Zdeněk Sokol