Naslouchejme tlukotu vlastního srdce 

Složený večer nazvaný bpm (beats per minute), který měl premiéru na konci března, odvážným způsobem kombinuje dvě díla současných izraelských tvůrců a jednu choreografii českého multimediálního umělce Yemiho A.D. Triptych od začátku vzbuzuje kontroverzní reakce a vyvolává rozporuplné dojmy. Jednotlivé části nelze jednoznačně propojit, avšak každá z nich se z různých stran dotýká otázky vnitřní svobody člověka. 

O první choreografii ARTZA její tvůrce Eyal Dadon říká: „Zaměřuji se na naše vnitřní zvíře, které držíme pod kontrolou s ohledem na lidi kolem sebe. Kde je hranice mezi naším přirozeným chováním a dodržováním pravidel, která jsme si pro sebe vytvořili? A požádal nás někdo při narození o souhlas s podvolením se těmto konvencím?“ Na jevišti se objevují uhlazení tanečníci v oblecích i „divoši“ v chlupatých kostýmech, a pokud se divák nenechá spoutat doslovností v podobě biče a vlčí masky, dostane možnost zauvažovat nad tím, jestli své živelné já drží na uzdě, nebo ho umí pustit ze řetězu… 

V díle nazvaném BOHEMIAN GRAVITY se performer Yemi A.D. rovněž zamýšlí nad otázkou svobody, ovšem v úplně jiném duchu. Jeho hlavní hrdina svádí existenciální boj pod impozantními světelnými kruhy, které mohou symbolizovat Slunce, Zemi, nebo třeba náš střed, naše pravé Já, které nás přitahuje a k němuž se vrstvami společenských předsudků, vnějších lákadel i vlastních egoistických tužeb snažíme proniknout. Scéna a světelný design jsou působivé a nabízejí mnoho symbolických interpretací. „To, jak se znovu a znovu stavíme na nohy poté, co zažijeme pád, to nás formuje a nakonec i definuje, kým jsme,“ naznačuje Yemi.  

V poslední části večera, kterou představuje dílo BILL slavné dvojice izraelských tvůrců Sharon Eyal a Gaie Behara, se jedinec ocitá uprostřed uniformity, z níž nenachází cestu ven, a tak se alespoň snaží uplatnit v jejím rámci. Úsilí tanečníků v unisexových trikotech je neutuchající, fascinující a obdivuhodné, zároveň možná i neurotické a marné. Jednotvárná techno hudba a opakující se pohyby vytvářejí efekt hypnotického transu, jenž připomíná absurdní hry Samuela Becketta, ale i mechanickou nudu, která je zmíněnému autorovi rovněž vlastní. Každou chvíli se některý tanečník mírně vyčlení z davu, ale je to skutečné osvobození? Vše záleží na úhlu pohledu a na přístupu, jaký k realitě zaujmeme… „Moc ráda pozoruju lidi, kteří jsou stejní, a přece jiní. Stejné načasování, stejný tvar, stejná myšlenka, stejný styl… a zároveň absolutní odlišnost. Ráda sleduju unisono, které je pokřivené,“ popisuje své pozoruhodné dílo Sharon Eyal. 

Bpm, beats per minute, údery za minutu. Nový triptych nenabízí jednoznačné závěry ani nedává jistotu, že svoboda byla nalezena. Možná jsou to rytmické pohyby tanečníků, které určují atmosféru večera, možná hudební tempo – a možná tlukot našeho srdce. Naslouchejme mu a třeba najdeme odpověď, která pro nás bude určující.  

Uvádíme 11. a 25. června 2022 v Národním divadle