Milostný příběh Taťány a Oněgina 

Stříbrný vítr 

Mnozí z nás možná zavzpomínají na své dospívání, na svou „první lásku“, na bouřlivé pocity vzrušení, očekávání a pochybností.

„Mám být upřímná a přiznat se ke svým citům? Co když se ale on necítí stejně? Nemohu mlčet, musím něco říci…“

Pak přijde ten okamžik odhalení vlastní duše, srdce bije na poplach a my zapomínáme dýchat. 

Já píši vám – co mohu více?  
Co ještě mohu dodati?  
Teď vím, že máte právo sice  
mne pohrdáním trestati,  
leč ještě věřím, nešťastnice,  
že mne váš milosrdný soud  
nemůže přece zavrhnout… 

S láskou, empatií a nádechem lítosti vylíčil ruský spisovatel Alexandr Puškin (1799–1837) ve svém veršovaném románu Evžen Oněgin romantickou situaci hlavní hrdinky Taťány Larinové. Poutavě vykreslil její „mystérium poprvé“ – představy, sny, tužby, ideály a trýznivé dychtění po Oněginovi, bohatém elegantním mladíkovi z Petrohradu. Oněgin, zaslepen a zmítán svou vlastní arogancí, cynismem a pohrdáním, nedokázal tento čistý závan „stříbrného větru“, který odemyká srdce, vnímat. 

Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? 
Či úskočný můj pokušitel? 
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch? 
Snad je to klam, jenž svými stíny 
v mou nezkušenou duši leh! 
A mně je souzen osud jiný... 

Puškinovy verše jsou staré přes dvě stě let a jejich zachycení v hudbě díky P. I. Čajkovskému je skutečně mistrovské. Milostný příběh Taťány a Evžena Oněgina je většině diváků dobře znám díky stejnojmenné opeře nebo adaptacím z filmového plátna.  

Baletní verze choreografa Johna Cranka, kterou vytvořil v roce 1965 pro Stuttgartský balet, vypráví příběh prostřednictvím krásných, emotivních a technicky velmi náročných pas de deux a sól pro čtyři hlavní postavy doplněných řadou sborových tanců. Na pozadí Čajkovského hudby složené z rozmanitých skladeb (partitura obsahuje úryvky: Roční období, Romeo a Julie, Francesca da Rimini, Střevíčky atd.) v úpravě a orchestraci Kurta-Heinze Stolzeho se odvíjí milostné drama obraz po obrazu. Scénické a kostýmní návrhy Elisabeth Dalton dokreslují romantické prostředí, bujnou přírodu a vesnici v kontrastu se zámeckým prostředím. 

I končím! Hrůzno mi číst psaní...  
Já studem, strachy umírám...  
Však vím, že vaše čest mě chrání,  
a směle svěřuji se vám. 

Nadšení a váhání, vzrušení a strach vyslovit své skutečné city. Přesto je Taťána hnána větší silou – silou osudu, který roztočí své kolo. 

Podívejte se znovu na své „poprvé“, pociťte závan „stříbrného větru“, který vás činil krásnými a zároveň zranitelnými… 

(Úryvky z Evžena Oněgina, překlad Josef Hora, 1937.)