Baletní mistryně: profese mezi jevištěm a zkušebnou

Foyer
Prosinec 2025
Baletní mistryně: profese mezi jevištěm a zkušebnou
Michaela Černá strávila léta na jevišti jako sólistka baletu, než „přešla na druhou stranu řeky umění“ – jak sama říká. Dnes jako baletní mistryně formuje nové generace tanečníků a udržuje repertoár v živé podobě. Od rána do večera na sálech, od techniky po duši pohybu.
Jak byste vysvětlila svou práci někomu, kdo se v baletu neorientuje?
Nejčastěji říkám, že jsem něco jako trenér nebo kouč. Když totiž řeknu, že „učím balet“, lidé si často představí vedení dětského kroužku. Ale my pracujeme s profesionály na nejvyšší úrovni. Naše práce má několik rovin. První je pedagogická – denní trénink, udržování kondice, techniky, interpretace. Druhá nastává, když přijede choreograf: tehdy se staneme jeho asistenty, rukama, kterýma vtiskuje inscenaci tvar. A když odjede, přebíráme zodpovědnost za inscenaci: musíme ji udržet v podobě, v jaké vznikla. Jsme od rána do večera na sálech. Večer chodíme na dozor, chválíme, ale i opravujeme.
Kolik vás je v souboru?
Čtyři mistryně a čtyři mistři. Filip Barankiewicz, náš umělecký ředitel, také zkouší – většinou se sólisty. Soubor má kolem osmdesáti tanečníků a repertoár je enormní. Mistři jsou takové včeličky, které to celé udržují v chodu.
Byl přechod od sólové kariéry k práci baletní mistryně přirozený?
Už když šéfoval Vlastimil Harapes, cítila jsem, že chci sólistickou etapu završit. On tehdy zkoušel Labutí jezero a nabídl mi, abych mu pomáhala jako mistryně. Zároveň jsem začala předávat své role. Je to krásné; můžete zůstat u divadla, jen se přesunete na druhý břeh řeky. Jsem moc vděčná, že si mě nechali i Petr Zuska a později Filip Barankiewicz.
Řešíte s tanečníky i osobní věci, nejen techniku?
Všechno se řeší na sále. Je to nesmírně náročné povolání a my se jako pedagogové snažíme dodávat podporu, sebevědomí nebo motivaci, když je nejvíc potřeba. Nelze oddělovat tělo od duše.
Co ze své zkušenosti sólistky přenášíte do práce mistryně?
Určitě disciplínu. A snažím se nezapomínat, jaké to je tam venku na jevišti: co člověk cítí, jak vnímá čas, prostor, světla, diváky. Dodnes někdy účinkuji v rolích matek či chův, takže jeviště neopouštím úplně. Balet je neuvěřitelně pomíjivý. Světoznámý choreograf Jiří Kylián říká, že tanečník by měl přistupovat ke každému představení, jako by bylo jeho poslední. Představení je vrchol – okamžik krásy, který trvá jen chvíli a pak je pryč navždy.
A jak vypadá příprava na představení? Co všechno se děje mimo jeviště?
Máme šestidenní pracovní týden. Každý den začínáme tréninkem trvajícím hodinu a čtvrt – tomu říkám „baletní snídaně“. Pak od půl dvanácté probíhají zkoušky na třech baletních sálech až do pozdního odpoledne, s pauzou na oběd zhruba tři čtvrtě hodiny. Když je večer představení, zkouší se většinou do dvou a pak se připravujeme na večer. Mistr ale může odpoledne zkoušet s těmi, kteří ten konkrétní večer nehrají. Máme skvělé zázemí v bývalém Anenském klášteře: baletní sály, jídelnu a ve volném čase můžeme zajít na hodiny pilates. Díky naší mecenášce Dadje Altenburg-Kohl, Raiffeisenbank a Mecenášskému klubu ND máme dokonce fyzioterapii. Dá se říct, že tam „bydlíme“.
Vedete tanečníky z různých generací a zemí. Co je na tom nejtěžší?
Víte, ať je tanečník odkudkoli, všichni mají jedno společné: obrovskou vůli a touhu tančit. Pohyb je odjakživa součástí lidského života – i dávné rituály byly vlastně taneční představení. Ta touha nás spojuje a bariéry překonává.
Které role vás nejvíce formovaly?
Měla jsem nejraději role, které umožňují hrát a vyjadřovat emoce. Balet je fyzicky nesmírně náročný, ale musí vyjadřovat především vnitřní svět. Mám ráda příběhy a dějové balety. Na druhou stranu v abstraktních dílech oceňuji magično a možnost uchopit téma metaforicky. Ale ve všem musí být duše. Bez emoce je to jen gymnastika.
Co byste chtěla, aby si divák uvědomil o baletu?
Že není třeba rozumět všemu – stačí být otevřený zážitku. My tvůrci si přejeme, aby divák odešel obohacený, povznesený nad všední den. Aby byl překvapován. Balet má tu moc.
Jakou radu byste dala mladým tanečníkům?
Ať mají balet rádi. Bez lásky dělat umění nejde. Ať do něj vstupují s chutí a s touhou překonávat překážky. A ať nezapomínají na humor – patří k životu stejně jako krása. Mám ráda slova Josefa Kemra: „Umění není vážné, nebo nevážné. Umění je buď dobré, nebo špatné.“
Texty o divadelních profesích jsou doplňkem cyklu komiksů, který uveřejňujeme v rubrice Komiks.

Michaela Černá
Sdílet na sociálních sítích

Vítejte v novém roce!
Leden 2026
Je tu rok 2026 a mnohým se jistě zdá, že ten loňský utekl jako voda. Dáváme si předsevzetí a myslím, že se nebudu plést, když řeknu, že mezi nimi často figuruje i touha soustředit se na přítomný okamžik a takzvaně zpomalit. Ale čas – ani vodu – v prstech udržet nejde. Návštěva divadla se tak v tomto ohledu jeví jako ideální program. Na co se můžete těšit?

Foyer
Leden 2026

Foyer
Leden 2026