Vážený uživateli, je nám líto, ale Váš prohlížeč nepodporuje plné zobrazení webu. Doporučujeme Vám přejít na jeho aktuálnější verzi (MS Edge) nebo na některý z nejčastějších prohlížečů (Chrome, Firefox, Safari).

Foyer

Únor 2024

Anketa: Čím vás ovlivnila generace vašich rodičů?

Nikdo z nás není osamoceným ostrovem. Ovlivňují nás přátelé, kolegové, ale i média a sociální sítě. Ovlivňuje nás doba, naše minulost i současnost, svět kolem nás, kam nepochybně patří i naši rodiče a celá jejich generace. Ovlivnili nás různým způsobem, pozitivně i negativně. Pojďme si nyní přečíst spíše ta pozitiva.

První sólistka Baletu ND

Aya Okumura

Moji rodiče byli profesionální tanečníci společenských tanců. Nyní vyučují na své taneční škole. Často mě brali s sebou do práce, živá hudba a tanec tedy byly nedílnou součástí mého dětství. Myslím, že právě díky tomu jsem pochopila, jak je tanec důležitý a co znamená muzikálnost. A vzhledem k tomu, že se rodiče pohybovali v konkurenčním prostředí, naučili mě, že úspěchu nikdy nelze dosáhnout bez tvrdé práce.

Herečka Činohry ND

Martina Preissová

Vyrostla jsem v rodině učitelů, kteří přesně splňovali rčení o tom, že kovářova kobyla chodí bosa. Bylo to tedy velmi svobodné dětství, protože rodiče investovali své pedagogické vlohy do jiných dětí. A pokud si pamatuji některé věty, které adresovali mně samotné, tak by to byla zcela jistě tahle: „Snaž se s lidmi domluvit.“ A ještě jedna: „Všechno, co umíš, se ti jednou bude hodit.“ Ale především mi dali do vínku bezprostřednost, spontaneitu a víru v lásku. Milovali se, a tím mě asi ovlivnili nejvíce.

Divadelní režisérka a dramaturgyně

Hana Strejčková

Generaci mých rodičů zužuji na jim spřízněné. Mé rodové kořeny jsou moravsko-slovenské. Odtud jsem si odnesla vícegenerační a obecně lidskou pospolitost, respekt k různorodosti a vztah ke vzdělání. Vypozorovala jsem, že životně důležité je nebát se práce a že práce může být i dřina, ale pokud mi bude dávat smysl, rozvíjet mě a ještě navíc se dít ve spolupráci s jinými nebo pomůže druhým, pak prostě jít a dělat, a to nejen hlavou, ale i rukama, a to co nejlépe a kdekoli ve světě.

Vedoucí oddělení marketingu ND

Helena Vonková

Když slýcháte v dětství rodičovské rady: „Nějak si s tím poraď“, „Najdi si to v encyklopedii“ a příkazy typu: „Nezevluj tady a dodělej to pořádně“ nebo „Nevytahuj se, nemáš proč“ a nejpovzbudivější větou je otcovo zvolání asi tak minutu před odchodem rodiny kamkoli: „Kdo jde, jde, kdo nejde, nejde!“, nepovažujete to za příliš pozitivní směrování vašeho vývoje. Spíš naopak. Toužíte se ukrýt do zdánlivě bezpečného světa, kde za vás rodiče všechno vyřeší, a tak trochu závidíte vrstevníkům, kterým se takového komfortu dostává a kteří jsou chváleni pomalu za každý nádech. Říká se tomu vedení k samostatnosti, příprava do života nebo snad zocelení? Nevím přesně, ale vím jistě, že se mi dobře pracuje s lidmi, kteří dotahují věci do konce, umějí si se vším nějak poradit, mají trpělivost na dohledávání potřebných informací a nevytahují se, i když by měli proč. Zkrátka: „Kdo jde, jde, kdo nejde, nejde.“

Sólistka Opery ND a SO

Michaela Zajmi

Generace mých rodičů mě pozitivně ovlivnila hlavně svou pracovitostí. Když dítě nebo mladý člověk vidí, že rodič má nějaký cíl a pracuje, je to pro rozvoj dítěte velice důležité. Rodič je vlastně jejich vzorem pro budoucí kroky životem. Myslím si, že generace mých rodičů to neměla úplně snadné, ale o to víc toužila svým dětem dopřát cestování a objevování věcí, které sami v době minulého režimu nemohli mít. Osobně jsem také byla šťastná za podporu, že mohu studovat obor, který mě naplňuje a tím byl operní zpěv.

Demisólista Baletu ND

Marek Svobodník

Rodiče si za socíku odtrpěli svoje, což mělo samozřejmě dopad i na jejich styl života v devadesátkách a moji výchovu. Tou dobou jsem dospíval a dostával v principu asi důležitější rady do života než to, že po toaletě si máš umýt ruce (… i když žloutenku? To fakt nechceš!). Takže krom toho, že „komunismus bylo svinstvo“, jsem taky dospěl k vlastnímu názoru, že Hi-Fi sestava a plochá LCD mi byt hyzdit nebudou, že na nedělních výletech do hypermarketů umírám a že buřtguláš se dá jíst skoro neustále.

Sekretariát umělecké správy Činohry, PR a produkce

František Solař

Je to poměrně nedávno, co jsem opustil vzdělávací systém, a na základě této zkušenosti mě při prvním setkání s touto otázkou popravdě napadala spíše negativa. To už tak ale mezi generacemi asi bývá. Pravdou však zůstává, že každý rodič chce svým dětem dát to nejlepší, a věřím, že i generace našich rodičů chce za sebou zanechat hlavně to dobré. První věcí, kterou vnímám jako zásadní, byť se může zdát povrchní, je fakt, že mě a mé vrstevníky tato generace velmi dobře zajistila. Nemáme nedostatek v ničem materiálním. To stejné platí i o dostupnosti všech možných aktivit, které člověk touží vyzkoušet nebo zažít. Mohl jsem se učit jazyky, hrát na nástroj, sportovat a dělat cokoliv dalšího, co mě zajímalo. A v čem mě ovlivnili konkrétně moji rodiče? Nejvíce jsem jim vděčný, že mě naučili se ze všeho nezbláznit, spokojit se s tím, co opravdu potřebuji, a těšit se i z malých, všedních věcí, které mohou rychle zapadnout. Třeba ranní kafe nebo hovězí vývar po večírku.

Umělecký ředitel Činohry ND 

Martin Kukučka

Když myslím na generaci svých rodičů, hned si vybavím svou mámu. Samoživitelku zaměstnanou v kultuře. To znamenalo, že jsem jako dítě byl pořád s ní v kulturáku, kde jsem vnímal, že kromě umělecké, choreografické činnosti tam byla taky produkční stránka – shánět peníze, domlouvat a organizovat zájezdy do světa a vytvořit úspěšný tým z lidí, kteří v devadesátkách rozhodně nebyli nijak zvlášť zdatní. Inspirovalo mě právě to, že když méně zkušení lidé fungují v jednom týmu s jasným zaměřením, dokážou vytvořit výjimečné projekty. A pak ta umělecká stránka. Máma měla odvahu mě v patnácti letech vzít jako spoluchoreografa, dát mi obrovský prostor pro tvorbu. První umělecká dvojice pro mě paradoxně nejsme já a Lukáš Trpišovský, ale já a moje máma. Vyhrávali jsme soutěže a objeli Evropu. Tu práci viděli různí režiséři, kteří pojmenovali, že to, jak uvažuju o lidovém tanci, se daleko víc podobá divadelní režii. Ta generace mě tenkrát nasměrovala k divadlu.

Foto: Pavel Hejný, Ondřej Pýcha a soukromé archivy

redakce

Sdílet na sociálních sítích