Divadlo dal postavit osvícenský aristokrat František Antonín hrabě Nostic Rieneck, vedený touhou zvelebit své rodné město i duše svých bližních. Stavba trvala necelé dva roky a divadlo bylo otevřeno v roce 1783. Tento pro tehdejší Prahu mimořádně významný projekt odpovídal duchu konce 18. století, kdy se na evropských dvorech, v sídelních městech a kulturních centrech stavěla národní divadla v duchu osvícenské představy, že všeobecně přístupné divadlo je morální ústav demonstrující kulturní úroveň národa.
Prvá česká představení byla uvedena v roce 1785 náhodně a sporadicky, od roku 1812 již pravidelně o nedělích a svátcích odpoledne. V té době se tato představení stávají do jisté míry i záležitostí politickou. Odtud v obtížných letech po prohrané revoluci v roce 1848 vychází i idea vlastního Národního divadla.
Stavovské divadlo je jednou z nejkrásnějších historických divadelních staveb v Evropě. Dal je postavit osvícenský aristokrat František Antonín hrabě Nostic Rieneck, vedený touhou zvelebit své rodné město i duše svých bližních. Stavba trvala necelé dva roky a divadlo bylo otevřeno v roce 1783 premiérou Lessingovy občanské tragédie Emilia Galotti. Původní název zněl Hraběcí Nosticovo divadlo.Tento pro tehdejší Prahu mimořádně významný projekt odpovídal duchu konce 18. století, kdy se na evropských dvorech, v sídelních městech a kulturních centrech stavěla národní divadla v duchu osvícenské představy, že všeobecně přístupné divadlo je morální ústav demonstrující kulturní úroveň národa. Nad budovou je nápis Patriae et Musis - Vlasti a múzám. Toto heslo dokládá velikost zakladatelova původního záměru a neztratilo svou platnost dodnes. Po připojení k Národnímu divadlu se stalo přirozeným pandánem motta Národního divadla Národ sobě.
Pro stavbu Stavovského divadla bylo vybráno místo tradičních divadelních produkcí vedle Kotců a zároveň vedle Karlovy univerzity, neboť univerzita a divadlo byly chápány jako celek. Tato budova je postavena v klasicistním slohu a je vedle divadla v Leovenu ve Štýrsku jediným divadlem svého druhu v Evropě, které se zachovalo téměř v původním stavu do našich dnů. V roce 1798 divadlo zakoupili čeští stavové a od té doby neslo název Královské stavovské divadlo. Od roku 1862, kdy zahájilo činnost Prozatímní divadlo jako divadlo vysloveně a výhradně české, patřila scéna Stavovského divadla pouze německému souboru a jeho název se změnil na Královské zemské německé divadlo. Od roku 1920 (s výjimkou okupačních let) až do roku 1948 bylo opět s názvem Stavovské toto divadlo scénou Národního divadla, především jeho činoherního souboru. V roce 1948 bylo přejmenováno na Tylovo divadlo a posléze po rozsáhlé osmileté rekonstrukci se mu v roce 1990 vrátil historický název Stavovské divadlo.
Zakladatel Nostic byl Němec, rodilý Pražák, nadšený zemský vlastenec, hrdý na minulost českého království. Stavěl divadlo se záměrem, aby se v něm pěstovala německá činohra a italská opera. Zásadně se však nevyhýbal ani produkcím v jiných jazycích. Německy se ve Stavovském divadle hrálo do roku 1920, kdy bylo divadlo obsazeno Čechy a přičleněno k Národnímu divadlu. Vedle německých představení se v budově Stavovského divadla záhy po otevření hrálo také česky a tato budova je tak spojena se začátky českého profesionálního divadla. Prvá česká představení byla uvedena v roce 1785 náhodně a sporadicky (v podstatě z komerčních důvodů pro zvýšení tržeb přilákáním širších vrstev českého publika), od roku 1812 pravidelně o nedělích a svátcích odpoledne. V té době se tato představení stávají do jisté míry i záležitostí politickou. Odtud v obtížných letech po prohrané revoluci v roce 1848 a po nuceném odchodu J. K. Tyla vychází i idea vlastního Národního divadla.
Na scéně Stavovského divadla působilo několik zakladatelských generací českých divadelníků. Od průkopníků bratří Thámů, J. N. Štěpánka až ke Klicperovi, J. K.Tylovi, J. J. Kolárovi a dalším. Na tomto jevišti hrál např. i K. H. Mácha, zde byla uvedena první česká novodobá opera - Škroupův Dráteník v r. 1826, zde zazněla poprvé v r. 1834 píseň "Kde domov můj". Stavovské divadlo je trvale spjato i se jménem Wolfganga Amadea Mozarta. Odehrály se v něm - mimo provedení jiných jeho děl - i světové premiéry dvou oper: slavného Dona Giovanniho (29. 10. 1787 - kterou Mozart sám dirigoval) a opery La clemenza di Tito (1791, při příležitosti korunovace Leopolda II.). Stavovské divadlo přilákalo ve své historii i řadu významných tvůrců evropského významu: působil zde jako kapelník Carl Maria von Weber, zpívala zde Angelika Catalani, koncertoval Nicolo Paganini, dirigovali zde Rubinstein, Carl Goldmark, Gustav Mahler, ze slavných činoherců zde vystoupili W. A. Iffland, F. Raimund, J. N. Nestroy, Wenzl Scholze, černošský tragéd Ira Aldrige, francouzská tragédka Rachel a celá řada dalších.
Po začlenění do svazku Národního divadla v roce 1920 působila na scéně Stavovského divadla především činohra, a to zprvu odlehčujícím konverzačním repertoárem, který postupně nabýval na závažnosti. K významným premiérám patřily např. Čapkova Bílá nemoc a Matka. Neméně významné pro české divadlo bylo na přelomu let padesátých a v letech šedesátých i působení našich nejlepších režisérů - především Alfréda Radoka a Otomara Krejči - a uvádění původních českých her Františka Hrubína, Milana Kundery a Josefa Topola. Opera Národního divadla zde uvádí především mozartovský repertoár a občas se na scéně Stavovského divadla objevují i představení baletního souboru.
Národní divadlo se zapojilo do projektu Historická divadla a budova Stavovského divadla se tak ocitla na mapě Císařské cesty historických divadel v České republice a Rakousku. Malý průvodce Vám může posloužit jako tip na výlet či přímo putování po starých divadelních budovách. Na Císařské cestě projedete z Prahy - ze Stavovského divadla přes Mnichovo Hradiště, Kačinu, Litomyšl, Český Krumlov až do rakouské Vitoraze-Weitry a dále pak přes Grein a Vídeň až do Štýrského Hradce-Grazu.