Státní opera, která díky dokončené rekonstrukci divadelní budovy a slavnostnímu znovuotevření veřejnosti 5. ledna 2020 opanovala přední místa ve zpravodajství většiny médií, je stánkem umění s bohatou historií. Nové divadlo si nechala na sklonku 80. let 19. století vystavět pražská německá obec v reakci na nedávno otevřené české Národní divadlo i z důvodu stále vyšších požadavků na divadelní provoz, jimž dosavadní německá scéna, v té době již sto let staré Stavovské divadlo, plně nedostačovalo. Novorenesanční budova s neorokokovým interiérem koncipovaná podle plánů vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera nepředstihla Národní divadlo co do uměleckého výrazu, zato však přinesla Praze jevištními parametry a kapacitou hlediště nejvelkorysejší divadelní prostor, který si svoje prvenství podržel dodnes.
Provoz v Novém německém divadle (Neues deutsches Theater) slavnostně zahájila 5. ledna 1888 opera Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Rozhodující význam pro směřování divadla měl jeho první ředitel, bývalý barytonista Vídeňské dvorní opery a osobní přítel Richarda Wagnera, Angelo Neumann. Divadlo vedl po téměř čtvrt století až do své smrti v roce 1910, čímž se hned na počátku stal nejdéle sloužícím ředitelem této scény. Byl autoritativní vůdčí osobností pražského německého divadelnictví a díky neochvějné vůli, pracovitosti i vrozenému divadelnímu instinktu se mu podařilo přiblížit pražskou německou scénu evropské úrovni. Na jevišti se díky němu vystřídala plejáda pěveckých hvězd, mj. proslulý tenorista Enrico Caruso. Neumann také přišel s nápadem pravidelného pořádání Májových slavnostních her, jakési předzvěsti poválečných festivalů Pražské jaro. Působení Neumanna v Praze se časově kryje s uměleckou kariérou Gustava Mahlera, který pod ním v sezoně 1885-86 zastával místo kapelníka ve Stavovském divadle a hned v roce 1888 dirigoval v Novém německém divadle několik představení své úpravy Weberovy opery Tři Pintové. Později hostoval u pultu při filharmonických koncertech vlastních děl.
Z nejvýznamnějších osobností po Neumannovi si zaslouží být jmenováni alespoň šéf opery Alexander Zemlinsky (ve funkci 1911-27) či jeho následovník, dirigent Georg Széll (1929-37). Zemlinsky jako první obohatil převážně wagnerovský a straussovský repertoár divadla o české opery. Ve třicátých letech v době sílícího nacistického nebezpečí patřilo Nové německé divadlo v Praze k demokratickým baštám, kam se uchylovali umělci, jejichž působení v sousedním Německu bylo pro jejich pokrokové postoje či rasový původ již nežádoucí. V této souvislosti připomeňme, že kromě opery a operety se v pražském německém divadle pěstovala i velká činohra, která se na zdejší scénu ojediněle vrátila ještě i po druhé světové válce. Vývoj politických událostí krátce před podepsáním Mnichovské dohody, klesající návštěvnost a s tím spojené finanční těžkosti vedly Německý divadelní spolek provozující divadlo k rozhodnutí ukončit v září 1938 jeho činnost.
Za nacistické okupace v divadle označovaném v té době jako Německá opera (Deutsches Opernhaus) zprvu neprobíhá souvislý provoz a slouží pouze politickým shromážděním příslušníků NSDAP nebo příležitostným hostováním souborů z Říše, jejichž pravým posláním byla velkoněmecká propaganda (v té době se na průčelí divadla objevila říšská orlice). Souvislý provoz je obnoven až zřízením stálého operetního souboru od sezony 1942-43, v další sezoně zde souběžně působí evakuovaný operní soubor z Duisburgu, který následkem válečných událostí přišel o svůj domicil v Německu. V sezoně 1944-45 jsou z rozhodnutí protektorátní vlády všechna divadla uzavřena.
Radikální změnu přineslo v květnu 1945 z vyšších míst legalizované obsazení uvolněné budovy skupinou českých divadelníků v čele s Aloisem Hábou, Václavem Kašlíkem a Antonínem Kuršem. Ti zde zakládají novou scénu, nazvanou na počest nedávných revolučních událostí Divadlo 5. května. Divadlo zrozené z nadšení, jak na ně vzpomínají pamětníci, disponuje samostatným činoherním a operním souborem, po první sezoně se však oba soubory rozhodují pro vlastní cestu a osamostatněný operní soubor (včetně baletu) začíná od srpna 1946 hrát pod názvem Velká opera 5. května. Umělecký program nového souboru usiloval o vytvoření avantgardní platformy, která by jak po dramaturgické, tak režijní, výtvarné a interpretační stránce představovala protipól vůči konzervativněji zaměřenému Národnímu divadlu. V krátké době začala Velká opera 5. května znamenat pro Národní divadlo nežádoucí konkurenci, a tak byl nadějný rozlet mladého kolektivu zpečetěn direktivním rozhodnutím nadřízených orgánů o fúzi s Národním divadlem. Pod záminkou úspornějšího financování provozu bylo rozhodnuto připojit soubor i s budovou k Národnímu divadlu jako jeho třetí scénu. Kromě výše zmíněných osobností v čele s Kašlíkem jako šéfem opery, režisérem, skladatelem a dirigentem v jedné osobě se v této době zapsali do dějin domu i režiséři Alfréd Radok, Karel Jernek a Jiří Fiedler, dirigent Karel Ančerl, a zde začínající, později světově proslulý scénograf Josef Svoboda. (Nikoli náhodou inicioval pozdější ředitel Státní opery Praha a Svobodův žák Daniel Dvořák pořízení repliky slavné Svobodovy scény z roku 1947 k Tosce a na počest v té době již legendárního architekta byla v předvečer jeho osmdesátin pojmenována chodba v provozní budově, kterou se přesunovaly kulisy na jeviště, na „ulici Josefa Svobody“.)
Divadelní budova se po spojení s Národním divadlem ještě na krátký čas vrátila ke jménu Divadlo 5. května, aby od listopadu 1949 nesla pojmenování Smetanovo divadlo. Jevištní dispozice nadále předurčovaly tuto scénu k provádění velkého světového operního repertoáru, významnější úlohu než kdykoliv předtím zastával balet. V letech 1967 až 1973 prošla divadelní budova poprvé od svého vzniku generální rekonstrukcí. Opera se po přechodném období padesátých let postupně začala vymaňovat ze zaběhnutých dramaturgických a inscenačních stereotypů, docházelo k expanzi významných zahraničních hostů srovnatelných s předválečným obdobím a divadlo navštívila záviděníhodná řada zahraničních souborů, které téměř každoročně obohacovaly program festivalu Pražské jaro. Nejednalo se – jak by se snad mohlo zdát – výhradně o hosty či soubory ze zemí východního bloku. Průlomovou událostí se v tomto smyslu stalo hostování Vídeňské státní opery se Straussovou Ariadnou na Naxu v roce 1979, kdy akceptování požadavku vídeňské strany, totiž spoluúčinkování slovenské pěvkyně Edity Gruberové, která z Československa emigrovala, naznačovalo pozvolné uvolňování politického napětí mezi Východem a Západem. Pohyb ve společnosti kopírující na konci osmdesátých let situaci v okolních socialistických státech se nevyhnul ani oblasti kultury. Po sametové revoluci a návratu k demokracii v listopadu 1989 nazrál čas pro nápravu omylů minulosti a mezi nimi i někdejšího verdiktu nad Velkou operou 5. května. Od obecných proklamací sice uplynul ještě nějaký čas k vyřešení procedurálních otázek, ale úsilí o znovunabytí samostatnosti divadla bylo nakonec korunováno úspěchem.
1. dubna 1992 se na divadelní vývěsce k večernímu představení Verdiho opery Otello poprvé objevuje nové záhlaví, Státní opera Praha; hlavní město tak znovu získává dvě konkurenční operní scény. Po dlouhých desetiletích jsou to opět ředitelé samostatné umělecké instituce, kdo určují její charakter a orientaci. Díky prvnímu řediteli Karlu Drgáčovi Státní opera Praha otevírá cestu světovému trendu uvádění oper v originálních jazycích a jako první v republice začíná využívat při představeních titulkovací zařízení. Drgáč přichází s myšlenkou tzv. Verdi festivalů, vycházejících vstříc poptávce publika již před koncem divadelních prázdnin. Spolu s vlnou cizích hostujících pěvců se stávají normou i celé mezinárodní inscenační týmy. Z iniciativy třetího ředitele Státní opery Praha Daniela Dvořáka ve spolupráci s uměleckým šéfem Opery Jiřím Nekvasilem se na scéně objevují nová díla ve světových premiérách a další operní rarity v premiérách českých. Dvořák vypisuje mezinárodní skladatelskou soutěž „Nová opera pro Prahu“, jejíž vítězné dílo – opera Faidra českého skladatele Emila Viklického – je provedeno ve světové premiéře v rámci festivalu Praha – evropské město kultury 2000. Jak Drgáč, tak Dvořák akcentují společenskou stránku divadelního provozu, byla obnovena tradice pořádání plesů v opeře a Státní opera Praha se stala místem dalších společenských událostí, namnoze charitativně zaměřených. Zejména za Dvořáka došlo k radikální proměně prezentace Státní opery Praha na veřejnosti, k využívání mnohem širšího spektra mediálních prostředků pro získání zájmu potenciálních návštěvníků. Ještě po odchodu Daniela Dvořáka do Národního divadla vzniká za ředitele Jaroslava Vocelky několik mimořádných uměleckých počinů, ke konci druhé dekády existence Státní opery Praha se však navzdory řadě komerčně úspěšných turné souboru po Japonsku začínají čím dál citelněji projevovat dopady dlouhodobého podfinancování divadla, provázejícího Státní operu Praha od samotného počátku. Přes četné průběžně prováděné práce na fasádě i v interiéru divadla konstatují odborníci špatný stav historické budovy a za bezpodmínečně nutnou prohlašují opravu budovy provozní. Z důvodu efektivnějšího využití uměleckého a ekonomického potenciálu obou pražských operních scén a za účelem snížení nákladů na jejich samostatný provoz je nakonec Státní opera Praha usnesením vlády opět spojena s Národním divadlem; zároveň je rozhodnuto o generální rekonstrukci obou jejích budov.
Od 1. ledna 2012 nese budova název Státní opera. Plánovaná rekonstrukce nabývá stále jasnějších obrysů a poslední návštěvníci se s operou v divadle loučí 2. července 2016 představením Pucciniho Turandot. Poté už přesýpací hodiny začínají stavbařům a restaurátorům odměřovat čas. Po uzavření budovy soubor Státní opery nadále hraje jak v historických budovách Národního a Stavovského divadla, tak ve smluvně dohodnutých termínech v Hudebním divadle Karlín nebo ve Foru Karlín (koncerty a koncertní provedení oper). Po 42 měsících od zahájení rekonstrukce se na začátku roku 2020 Státní opera znovu otevírá svým návštěvníkům.